Znáš ten pocit, když se venku čerti žení, prší tak moc, že i žížaly nosí pláštěnky, a doma je takové to šedivé ticho? Přesně takové bylo úterý u Lucinky. Lucinka byla osmiletá holčička s nosem věčně od mouky a hlavou plnou otázek. Sledovala maminku, jak vytahuje tu starou, ošoupanou kuchařku, co vypadala, že pamatuje ještě dinosaury (nebo aspoň babiččino dětství, což je skoro totéž). Jenže tahle kuchařka nebyla jen tak ledajaká. Všimli jste si někdy, že když ji maminka otevře, vzduch kolem začne tak trošku... jiskřit?
„Mami,“ zašeptala Lucinka, „proč se ta skořice hýbe, i když nefouká vítr?“ Maminka se jen spiklenecky usmála. „To víš, Lucinko, v kuchyni se nevaří jen jídlo. Tady se míchají nálady. Dneska vypadáš nějak smutně, co kdybychom upekly něco, co nám vrátí úsměv?“ A tak začala operace na záchranu úterního odpoledne. Lucinka věděla, že to nebude obyčejné pečení. Cítila to v konečcích prstů.
Vytáhly mísu, která byla velká skoro jako Lucinčina hlava. A pak se to stalo. Jakmile Lucinka nahlas přečetla první řádek receptu na ‚Bábovku radostného smíchu‘, v kuchyni to udělalo tiché „Puf!“. Pan Mouka, obří pytel v rohu linky, se najednou nafoukl, protáhl si papírové rohy a vypadal trochu mrzutě, ale vlastně přátelsky. „No proto,“ zamumlal Pan Mouka (ano, opravdu mluvil!), „už jsem si myslel, že mě tu necháte jen tak strašit v koutě.“
Lucinka vytřeštila oči. „Mami, on mluví!“ Maminka jen dál odvažovala cukr a klidným hlasem řekla: „Samozřejmě, že mluví. Ale poslouchej ho jen tehdy, když máš čisté ruce.“ V tu ránu do mísy skočila Veselá Metlička. A věřte nebo ne, ta metlička nezačala jen tak míchat. Ona začala stepovat! „Klap-klap, šup-šup!“ rachtala o stěny mísy a Lucinka se musela začít smát. Jenže v tu chvíli přišla první zkouška. Lucinka chtěla rozklepávat vajíčka sama, ale maminka se bála, že skořápky skončí v těstě.
„Já to umím!“ křikla Lucinka a snažila se mamince vytrhnout vajíčko z ruky. V tu ránu se stalo něco zvláštního. Veselá Metlička přestala tancovat a začala se pohybovat pomalu a těžkopádně, jako by míchala bahno. Zlatý prach ze skořice zšedl a Pan Mouka si hlasitě odfrkl. „Bum! Prásk!“ Ozvalo se z trouby, i když byla ještě studená. Magie začala tuhnout. „Vidíš to?“ řekla maminka jemně. „Kouzla v téhle knize nefungují na příkazy. Fungují jen tehdy, když jsme v harmonii. Když se hádáme, těsto ztěžkne jako kámen.“
Lucinka se zhluboka nadechla. Cítila, jak se jí v srdci rozlévá teplo a trocha studu. „Promiň, mami. Budeme to dělat spolu. Ty podržíš misku a já budu tlouct. Jako jedna ruka.“ Jakmile to dořekla, v kuchyni se znovu rozsvítilo. Skořice vybuchla v gejzír zlatých jiskřiček, které voněly po vánocích a letních prázdninách najednou. Šepotající vařečka začala do ucha Lucince broukat veselou melodii a těsto v míse začalo nadšeně bublat: „Bubly-bub, radost šup!“
Společně lily těsto do formy a Lucinka měla pocit, že nemíchají jen vejce a mouku, ale i všechnu tu lásku, kterou k mamince cítí. Když se bábovka pekla, domem se začala šířit vůně tak silná, že i mraky za oknem se rozestoupily. Pan Mouka se spokojeně usadil zpět na své místo a Veselá Metlička si dopřála odpočinek v dřezu. Lucinka pochopila to největší tajemství: kuchařka byla jen návod, ale to skutečné kouzlo bylo v tom, že byly spolu.
Když bábovku vytáhly, celá kuchyně zářila měkkým zlatým světlem. Každé sousto chutnalo jako nejvtipnější vtip, který kdy slyšely. Smály se tak moc, až je břicha bolela. A zbytek ulice? Lidé, co šli kolem jejich domu, se najednou začali usmívat a ani nevěděli proč. „To je ta naše bábovka,“ mrkla Lucinka na maminku. A tak to v životě s kouzly je – ty nejsilnější rituály nepotřebují hůlku, stačí jim jedna stará kuchařka, trocha skořice a srdce na pravém místě. A tak to v to deštivé úterý dopadlo přesně tak, jak mělo: sladce, hřejivě a s velkou porcí radosti.