Byl jednou jeden šuplík a v tom šuplíku to vonělo po vyleštěném kovu a nedělním obědě. Ležely tam vedle sebe těžké lžíce, špičaté vidličky a nabroušené nože. A úplně vzadu, tam, kde to nejvíc drncalo, bydlela malá čajová lžička jménem Cink. Cink nebyl jako ostatní. Zatímco stará naběračka Berta celé dny jen vzpomínala na to, kolik polévky už rozdala, a stříbrná vidlička Elegán se neustále vyptával, jestli je jeho levý hrot dostatečně rovný, Cink snil o dálkách. Chtěl vědět, co se děje tam nahoře, na nekonečné pláni kuchyňské linky, o které se u nich v šuplíku vyprávěly jen tajuplné legendy.
Jednou v noci, když celý dům utichl a jen lednice si pro sebe tichounce předla své mrazivé „hmmm, hmmm“, stala se nehoda. Na lince zůstala nedovřená lahev s borůvkovým sirupem. A pak se to stalo. Puf! Špunt povolil a tmavě modrá, lepkavá tekutina se začala rozlévat po bílém povrchu. Cink se zrovna díval škvírou v šuplíku a uviděl to. V odlesku měsíce vypadal ten sirup jako nekonečný, drahokamy posázený oceán. „To je ono,“ zašeptal Cink a srdce mu bušilo – cink-cilink, cink-cilink! „Tam někde na konci musí být ten bájný ostrov Sladkého spánku, kde nikdo nemusí narážet do nožů a kde je klid jako v bavlnce.“
Cink se nenápadně vyškrábal ven. Věděl, že jako lžička plavat neumí (hned by klesl ke dnu, žbluňk!), a tak uviděl svou šanci: korkový špunt, který z lahve zbyl. „Moje loď,“ zajásal. Naskočil na špunt, odrazil se od okraje dřezu a vyplul. Šup! Uprostřed modrého sirupového moře se cítil tak malý, ale přitom tak strašně statečný. Slyšíte to? Jak špunt tiše rozráží tu sladkou hladinu? Šplouch, šplouch, šplouch.
Jenže plavba nebyla jen tak ledajaká. Borůvkový oceán byl plný nástrah. Cink musel kličkovat mezi obrovskými útesy, které tam zanechaly děti po svačině. Byly to drobky z vaflových oplatek, hrozivé a ostré jako skutečné skály. „Pozor nalevo!“ zakřičel Cink sám na sebe a vší silou se naklonil, aby špunt nezavadil o cukrový útes. Právě když si oddychl, začala bouře. Někdo zapomněl vypnout malý větrák na okně. Fúúúú, fúúúú! Vlny sirupu se začaly zvedat a Cink se musel držet oběma rukama (vlastně celou svou rukojetí), aby ho vítr nesmetl. „Pomoc, to lepí!“ vyhrkl, když mu na záda dopadla kapka marmelády z nedalekého Marmeládového zálivu.
„Nepanikař, námořníku,“ ozval se jemný hlásek shora. Cink vzhlédl a uviděl Pavoučka Poutníka, který se k němu spouštěl na tenkém stříbrném vlákně. Pavouček vypadal velmi moudře a měl na sobě osm miniaturních bačkůrek. „Musíš veslovat proti proudu té rozlité limonády, jinak tě to stáhne do odtoku,“ radil Poutník. Cink se podivil: „Ale já jsem jen malá lžička! Podívej na ty vlny, jsou desetkrát větší než já!“ Pavouček se usmál: „Odvaha není o tom, být velký jako naběračka Berta. Odvaha je o tom, že se nevzdáš, i když máš strach. Použij svou rukojeť jako kormidlo!“ A tak Cink bojoval. Žuch! Prásk! Každá vlna ho chtěla pohltit, ale on se vždycky znovu vynořil, lesklý a odhodlaný.
Cesta trvala snad celou věčnost, ale pak to uviděl. V dálce se rýsovalo něco měkkého, bílého a nadýchaného. Nebyly to mraky, byl to ostrov Sladkého spánku – ve skutečnosti krásně čistá, flanelová utěrka, kterou tam večer někdo nechal složenou. Cink se naposledy opřel do vln, přeplul poslední lepkavou úžinu a – buch! – loď přirazila ke břehu. Cink vyskočil na měkkou látku. Cítil tu úlevu? Bylo to jako spadnout do peřinky z ovčí vlny.
Zatímco se na obzor začalo líně vyklubávat sluníčko, ostatní příbory v šuplíku se probouzely a s úžasem sledovaly tu spoušť na lince. Ale pak uviděly Cinka. Seděl tam nahoře na vrcholu flanelového pohoří, celý ulepený od borůvek, ale zářil víc než kdy dřív. Elegán zapomněl na své hroty a Berta jen uznale pokývala hlavou. Cink nezískal jen klid, po kterém toužil. Získal něco mnohem cennějšího. Zjistil, že i ta nejmenší čajová lžička může přeplout ten největší oceán, když má cíl a trochu odvahy v kovu.
Cink se zachumlal do flanelu, spokojeně si vydechl a usnul tím nejsladším spánkem na světě. A víte co? Zdálo se mu o tom, že příště poletí až na poličku s kořením. Ale to už je úplně jiný příběh. A tak to všechno dopadlo přesně tak, jak mělo. Dobrou noc.