Byl jednou jeden malý mamut a ten se jmenoval Miki. Miki byl neobyčejně chlupatý, neobyčejně hebký a měl ten nejkulaatější pupík na celém širém světě. Žil v zemi, kde všechno bylo modré a bílé. Sníh tam dělal pod nohami „chrum-chrum“ a mráz maloval na skály ledové kytičky. Všude kolem byla veliká zima, ale Miki měl v sobě malý hřejivý plamínek laskavosti.
Jednoho dne přiletěl veliký severní vítr. Dělal hlasité „Fúúúú, fúúúú!“ a rozfoukal sněhové vločky do všech stran. Malá liška Stříbřenka se choulila pod kamenem a celá se klepala. „Brrr, to je ale zima,“ cvakala zoubky. Miki se na ni podíval a chtěl jí pomoct. Zkoušel nosit suchou trávu, zkoušel odhánět vítr svým malým chobotem, ale nic nepomáhalo. Zima byla pořád silnější a zalezla lišce i ostatním zvířátkům až pod kůži.
Tu Mikiho něco napadlo. Podíval se na svůj huňatý kožich a na své teplé bříško. Došel pomalu ke Stříbřence a „Šup!“ – přitiskl se k ní. Obalil ji svými chlupy jako tím nejměkčím polštářem. Liška zavřela oči a najednou jí bylo krásně. „Puf!“ – to se ozvalo teplo, které mezi nimi přeskočilo. Pak přišel zajíček, malý ptáček a nakonec i Děda Mamut, který vypadal vždycky tak přísně. Miki objal každého z nich.
Víte, co se stalo? V tom největším mrazu se všechna zvířátka spojila do jednoho velkého, chlupatého klubíčka. Uprostřed toho klubíčka byl Miki a jeho vřelé srdce. Vítr dál dělal „Fúúúú“, ale v údolí už nikomu zima nebyla. Miki totiž zjistil, že i když je svět občas mrazivý a studený, jedno malé upřímné objetí dokáže rozehřát i ten největší kus ledu.
A tak v době ledové, uprostřed jiskřivého sněhu, bylo všem teplo a milo. Protože tam, kde je laskavost a měkké objetí, tam zima nikdy nevyhraje. A tak to bylo a tak je to správně. Teď už jen zavři očička, zachumlej se do peřinky a spi jako malý mamut Miki.