Byla jednou jedna malinká včelka a ta se jmenovala Meduška. Meduška měla celý den pilnou práci. Létala z kytičky na kytičku, dělala u toho veselé ‚Bzz-bzz, bzz-bzz!‘ a na kolínkách měla nalepený žlutý prášek z kytiček. Vidíš ho tam? Je jako zlatý prach.
Celý den svítilo sluníčko a Meduška navštívila modrou čekanku i červený vlčí mák. Ach, to bylo barev! Ale teď už sluníčko začalo klesat níž a níž. Nebe se zbarvilo do růžova a vánek začal tiše šeptat: ‚Ššš, ššš, už je čas jít spát.‘ Meduška cítila, že má křidélka trochu těžká. Byla unavená, ale moc šťastná.
‚Kampak se schovám?‘ přemýšlela Meduška. Cestou potkala motýlka, který už skládal svá křídla k sobě. ‚Dobrou noc, motýlku,‘ naklonila se k němu Meduška. ‚Dobrou noc, Meduško,‘ zamával jí tykadly. Pak uviděla malou sedmikrásku. Sedmikráska dělala ‚puf‘ a pomalu zavírala své bílé lístky, aby si schovala svůj žlutý nosík před chladem. Celý svět se začal ukládat k velkému, tichému objetí.
Meduška doletěla až doprostřed louky, kde stála ta největší a nejzlatější slunečnice. Byla to královna všech květin. Její střed byl tak veliký a tak neuvěřitelně měkký! Meduška do něj hupla. Šup! Bylo to jako ten nejměkčí polštářek na světě. Cítíš, jak krásně voní po medu a teple?
Meduška se zachumlala do hebkých žlutých lístků. Podívala se nahoru na sluníčko, které už bylo skoro schované, a pošeptala: ‚Děkuji ti, zlaté sluníčko. Děkuji za dnešní den, za všechny ty barvy a za tuhle sladkou vůni.‘
Sluníčko jí poslalo poslední teplý paprsek jako pohlazení na dobrou noc. Meduška schovala nožičky, složila křidélka a zavřela očička. Na nebi blikla první hvězdička – blik, blik. A tak se celá louka i malá Meduška v měkké slunečnici krásně vyspaly až do samého rána. A tak je to správně.