Byl jednou jeden malý Medvídek. Měl taáák neposedná ouška a kožíšek hebký jako ten nejměkčí polštářek. Medvídek bydlel v lese, kde to všude vonělo po jehličí a mechu. Jednoho dne došel k velikému kameni, kde cesta končila a začínaly dva tajuplné tunely. To byla ale věc! Kam se teď vydat?
V jednom tunelu to dělalo: Blik! Blik! To tam svítily malé zlaté světlušky. Vypadaly jako hvězdičky, co spadly do trávy. A v druhém tunelu? Tam to dělalo: Ššš-ššš... To si tam šeptalo suché listí. Medvídek se zastavil. Cítil v bříšku takové malé zachvění. Bylo to trochu strašidelné, že? Brrr!
Medvídek se podíval na světlušky. „Pip-pip!“ pískaly světýlka. Pak se podíval do tmy, kde to šustilo. „Křup-křup,“ udělal Medvídek opatrně tlapkou. Zkusil jednu cestu, pak druhou. „Mám se bát?“ ptal se sám sebe. Ale jeho nosík cítil něco krásného. Cítil med a teplo. A tak se Medvídek nadechl, udělal hrdinské „Baf!“ a rozběhl se kupředu.
A víš, co se stalo? Vůbec nic zlého! To šustění v tunelu byly jen tančící lístky, které si hrály na honěnou. A ta tma? Ta byla jen jako teplá deka pro hvězdičky. Medvídek utíkal dál a dál, až vyběhl na krásnou louku zalitou měsíčním světlem.
A kdo tam na něj čekal? Byla to Mama Bear! Voněla po sladkém medu a měla náruč otevřenou dokořán. Medvídek se do ní schoulil a cítil se úplně v bezpečí. Zjistil, že i když je něco nové a trochu strašidelné, nakonec to může být to největší dobrodružství. A tak to všechno dobře dopadlo. Dobrou noc, malý Medvídku.