Byl jednou jeden les, kterému se říkalo Šeptající hvozd. V tom lese žil malý, huňatý medvídek jménem Brtník. Měl kožíšek barvy lesního medu a tlapky, které pořád něco hledaly. Brtník ze všeho nejraději sbíral poklady. Měl kamínky, co vypadaly jako domečky, i suché listy, co šustily jako staré pohádky. Ale pořád mu něco chybělo. Něco opravdu speciálního.
Jednoho rána, když se sluníčko teprve protahovalo nad borovicemi, uviděl Brtník něco nevídaného. Na větvi stříbrné břízy se pohupovalo... co myslíte? Byl to modrý balonek! Ten úplně poslední a nejmodřejší balonek na celém světě. Brtník na něj koukal, očka mu svítila a srdíčko mu dělalo tlouk-tlouk, tlouk-tlouk. „To je kousek oblohy na provázku,“ vydechl Brtník. Opatrně balonek sundal a hop! Už si ho vedl na šňůrce jako nejlepšího kamaráda.
Brtník si vykračoval mechem, balonek nad ním tancoval ve větru – fííí, fííí – a medvídek byl ten nejšťastnější medvěd v lese. „Bum ba dam, modrý poklad mám,“ prozpěvoval si. Jenže pak, u lískového keře, uslyšel divný zvuk. „Smrk... smrk... achich.“ Kdo to tam pláče? Byl to Zajíček. Seděl na pařezu, uši měl svěšené až k zemi a byl moc smutný, protože mu vítr odfoukl jeho oblíbené pampeliškové chmýří.
Brtník se zastavil. Rychle schoval balonek za svá huňatá záda. Nechtěl, aby ho Zajíček viděl. „Kdybych mu ho dal, už nebudu mít nic,“ pomyslel si Brtník. Ale jeho srdíčko najednou začalo být těžké. Těžké jako velký kámen. Znáte ten pocit, když víte, že byste měli něco udělat, ale trošku se vám nechce? Brtník koukal na Zajíčka, pak na modrou šňůrku ve své tlapce a zase na Zajíčka.
„Zajíčku?“ špitl Brtník. Zajíček zvedl jedno ucho. „Podívej, co jsem našel.“ Brtník udělal velké „Šup!“ a vystrčil modrý balonek před sebe. Zajíčkovi se očka rozšířila jako dva talířky. „Jééé,“ vydechl Zajíček a na tváři se mu objevil malinký úsměv. Brtník pocítil, jak ta tíha z jeho srdce najednou někam uletěla. Podal Zajíčkovi provázek: „Můžeme ho držet spolu, chceš?“
A tak tam stáli, malý medvídek a malý zajíc, a společně drželi kousek modrého štěstí. Zjistili, že když se o balonek dělí, les vypadá veseleji a sluníčko hřeje víc. Brtník sice přišel o poklad, který měl jen pro sebe, ale získal něco mnohem lepšího – nejlepšího kamaráda na celém světě. A tak to v Šeptajícím hvozdu chodí: radost je ta jediná věc, která roste, když ji darujete někomu jinému. A to je přece krása, no ne?