Byl jednou jeden les, kde mech voněl jako čerstvé borůvky a stromy v noci šeptaly ta nejkrásnější tajemství. A přímo uprostřed toho lesa, tam, kde měsíc svítí nejsilněji, ležel rybník Modrásek. Ale nebyl to jen tak ledajaký rybník. Modrásek byl kouzelný! V noci se jeho hladina proměnila v obří zářící zrcadlo a rybičky, které v něm bydlely, znaly všechny pohádky světa. Žbluňk! Slyšíš to? To právě jedna rybička vyskočila nad hladinu, aby pozdravila hvězdy.
V tomhle lese dýchal i malý medvídek Bruno. Bruno byl moc hodný medvídek, ale měl jeden velký problém. Jeho hlavička byla jako malý bubínek, do kterého někdo pořád tloukl. Celý den si hrál, skákal přes pařezy, honil motýly a volal: „Jupí!“ a „Bum!“. A když přišel večer, jeho hlava byla pořád plná toho všeho hluku. Bruno nemohl usnout. Převaloval se z boku na bok, pod tlapkou ho tlačil kamínek, pak ho zase svědilo ucho... Znáš to taky? Když je v bříšku i v hlavě moc velký neposeda, spánek prostě nepřichází.
„Půjdu k Modrásku,“ rozhodl se Bruno a tichounce se odplížil z pelíšku. „Rybičky mi jistě povědí pohádku a já konečně usnu.“ Jenže když Bruno dorazil k břehu, čekalo ho velké překvapení. U rybníka bylo ticho. Ale ne to ticho, které tě kolébá ke spánku. Bylo to ticho smutné. Zajíček Hop tam seděl s ušima dole, sovička Pírko ani nehoukla a rybičky jen smutně koukaly z vody. Co se stalo? Stará štika, nejstarší vypravěčka, totiž ztratila svou stříbrnou šupinku. Bez té šupinky rybičky zapomněly všechna slova a pohádky prostě zmizely. Pšššt, slyšíš? Ani lístek se nepohnul.
„Nebojte se, já ji najdu!“ zahlásil Bruno. Srdíčko mu sice trochu bušilo – buchy, buch – protože se bál vody, ale chtěl kamarádům pomoci. Najednou u něj vyplavala malá rybička Třpytka. „Bruno, pomůžu ti,“ špitla. „Vypustím kouzelnou bublinu, která tě obalí jako mýdlový kabátek, a ty budeš moci dýchat pod vodou.“ Šup! A už byl Bruno v bublině. Šplouch! A už se potápěl dolů, do hlubin Modrásku.
Pod vodou to bylo nádherné. Všude kvetly vodní řasy, které vypadaly jako zelené vlasy víl, a na dně svítily barevné oblázky. Cestou potkali raka Dobroděje. Ten měl velká klepeta, ale nikoho by s nimi neštípl. „Nespěchej, medvídku,“ řekl rak pomalu. „Pod vodou musíš být tichý a trpělivý. Jen tak uvidíš to, co je očím skryté.“ Bruno se zhluboka nadechl. Zklidnil své tlapky i své myšlenky. A vtom to uviděl! Mezi kořeny staré vrby, které sahaly až na dno, se něco lesklo. Byla to ona! Stříbrná šupinka, která tam uvízla a třpytila se jako malý kousek spadlé hvězdy.
Bruno šupinku opatrně vzal do tlapky. Rak Dobroděj ho doprovodil zpátky k hladině a Třpytka ho postrčila k břehu. Když Bruno vystoupil z vody, bublina praskla – puf! – a medvídek byl úplně suchý a hebký. Došel ke staré štice a vrátil jí její poklad. Štika jen zamrkala, připlácla si šupinku zpátky na bok a najednou se celý rybník rozzářil modrým světlem.
„Byl jednou jeden tichý les...“ začala štika vyprávět a ostatní rybičky se k ní přidaly. Jejich hlasy zněly jako cinkání malých zvonečků. Bruno cítil, jak se mu zavírají očka. Ten hluk v hlavě zmizel. Zůstal jen klidný rytmus vody. Šplouch, žbluňk, pšššt. Zajíček Hop už dávno spal, sovička Pírko spokojeně mhouřila oči a Bruno se schoulil do měkkého mechu. Zjistil, že když je člověk – nebo medvídek – potichu a naslouchá srdcem, slyší ty nejkrásnější příběhy na světě.
Rybičky mu ještě naposledy zamávaly ploutvičkou. „Dobrou noc, Bruno,“ zašeptaly. „Zítra ti povíme další pohádku.“ A tak medvídek Bruno konečně usnul v náruči kouzelného rybníka. A věříš mi? Určitě se mu zdálo o tom, jak létá na stříbrné šupince až k samotnému měsíci. Spinkej i ty, pohádka už končí. Šup!