Byl jednou jeden malý kocourek a ten se jmenoval Miki. Miki měl kožíšek hebký jako obláček a tlapky tak bílé, jako by si ráno obul čisté ponožky. Miki žil v jedné veliké, slunné zahradě, kde tráva voněla po medu a motýli tam tancovali svůj barevný bál. Miki byl moc šikovný, ale měl jeden veliký sen. Chtěl vyskočit na starou kamennou zídku. Pro nás je to jen malá zídka, ale pro takové malé koťátko? To byla hora vysoká až do nebe!
„Mňau,“ povzdechl si Miki a díval se nahoru. Chtěl vědět, co je na druhé straně. Jsou tam další pelíšky? Nebo snad hory z granulek? Jenže pokaždé, když se Miki na tu výšku podíval, jeho tlapky se začaly klepat. Klepity-klep! Byly měkké a neposedné jako želé v mističce. Víš, jak se třepe želé, když do něj strčíš lžičkou? Přesně takové měl Miki nožičky, když dostal strach.
Jednoho odpoledne si na tu vysokou zídku sedl zlatý brouček. Svítil jako malé sluníčko a volal: „Miki, pojď nahoru, odsud je vidět celý svět!“ Miki se nadechl. „Teď! Teď to dokážu!“ řekl si. Přikrčil se, zamířil a… HOP! Ale ouha. Miki se zastavil dřív, než se vůbec odlepil od země. Srdíčko mu dělalo: BUCH-BUCH, BUCH-BUCH. „Já to nedokážu,“ pískl smutně a sklopil ouška. Cítil se úplně malinkatý a tlapky ho vůbec neposlouchaly.
Vtom se z trávy vyhoupl starý šnek s domečkem na zádech. Nikam nespěchal, protože šnečci mají na všechno dost času. „Miki,“ zašeptal šneček, „poslouchej mě. Někdy, když chceš něco dokázat, musíš se přestat dívat očima a začít se dívat bříškem. Máš v sobě schovanou kouzelnou pružinku. Stačí zavřít oči a představit si, že jsi ten největší sportovec na světě.“
Zkusíš to taky jako Miki? Schválně, pevně zavři obě očička. Co nejvíc! Přesně tak to udělal i náš kocourek. Miki zavřel oči tak silně, že mu cukaly fousky. Představil si, že jeho tlapky nejsou ze želé, ale že jsou silné a pružné jako z gumy. Představil si, že v bříšku má velkou, zlatou sílu. Cítíš tu sílu taky? Miki napnul svaly, napočítal do tří… jedna, dvě a…
PUF! Miki vyletěl do vzduchu jako opravdový raketa! Letěl nad trávou, letěl nad kopretinami a – PLÁC! Dopadl všemi čtyřmi packami přímo na vršek zídky. Úplně přesně jako ten nejslavnější gymnasta v televizi. Miki pomalu otevřel jedno očko, pak druhé a vydechl: „Páni!“ Pod ním byla celá zahrada a on byl tak vysoko! Brouček mu zatleskal křídly a šneček tam dole uznale pokýval tykadly.
Miki už nebyl jen ustrašené koťátko. Byl z něj Miki Veliký Gymnastka! Celé odpoledne pak trénoval. Skákal z kamene na kámen – ŠUP! A zase zpátky – HUP! Každý skok doprovodil radostným „Mňau!“, protože zjistil, že odvaha není v tom, nebát se, ale v tom, zavřít oči a prostě to zkusit. A tak se mu na té zídce tak zalíbilo, že tam spokojeně vrněl, dokud sluníčko nešlo spát. A tak to všechno dobře dopadlo.