Byl jednou jeden malý, huňatý medvídek a ten se jmenoval Míša. Míša měl heboučký kožíšek a moc rád se smál. Dnes byl ale velký den! Míša se chystal do své lesní školičky. Před zrcadlem v pelíšku měl dvě věci. Vidíš je taky? Jeden mrakově modrý batůžek a jeden sluníčkově červený kyblíček.
Míša se podrbal za uchem. Copak si dnes vybere? Nejdřív si zkusil nasadit batůžek. Hop! Popruhy jsou měkké jako peřinka. Míša udělal pár kroků po pokoji: „Dup, dup, dup!“ Cítil se jako velký cestovatel. Ale pak se podíval na červený kyblíček. „Cink, cink, cink!“ dělalo držadlo. Do kyblíčku se vejde tolik kamínků a šišek! Co myslíš, který si má vzít?
Zkusil si vzít obojí. Batůžek na záda a kyblíček do tlapky. Ojoj! Míša se začal kymácet jako rosolový pudink. „Kývy, kývy, bác!“ Skoro upadl. Míša posmutněl. Čas utíkal a on se nemohl rozhodnout. Do očiček se mu drala malá slzička, protože chtěl oboje najednou.
Vtom přišla maminka medvědice. Ucítil její teplou tlapku a vřelou vůni medu. „Míšo,“ řekla jemným hlasem, „dneska si vezmi batůžek a zítra, až vyjde sluníčko, si k němu vezmeš ten krásný kyblíček.“ Míša se usmál. „Puf!“ a smutek byl pryč. Rozhodování už nebylo těžké, bylo to jako slib nového dobrodružství.
Míša si pevně utáhl modrý batůžek, zamával zrcadlu a vyrazil. „Dup, dup, dup!“ šlapal vesele po cestičce do školičky. Věděl, že kyblíček na něj doma trpělivě počká na zítřejší hraní v písku. A tak to bylo správné, milé a veselé. Dobrou noc, malý medvídku.