Shiki si zrovna rozvazovala bílou šerpu své fialové tuniky, když uslyšela jemné bzučení. Pod postelí se mihl průsvitný stín a ucítila slabý závan chladného vzduchu. Sklonila se, její stříbřité kočičí uši nastražily pozornost a jantarové oko se setkalo se safírově modrým v odrazu na koberci. Byl tam malinký, téměř neviditelný vrtulník. Ze stroje se promítla zářící holografická mapka ukazující cestu k hračkářství. Pilot v kokpitu smutně zablikal a Shiki se rozhodla, že ho nenechá v nouzi.
„Neboj se, malý letče,“ zašeptala Shiki a upravila si kovovou čelenku se symbolem jin a jang. Odsunula okno tak tiše, že by ji neuslyšela ani myš. Vrtulník odpověděl radostným zeleným bliknutím. Shiki vyskočila na parapet, její stříbřitý ocas s bílou špičkou zamíhal ve vzduchu. „Vrtule víří, stíny se šíří,“ zamumlala rytmicky. Pak se ladným skokem snesla do měsíční zahrady a neviditelný stroj ji věrně následoval jako malý střípek světla uprostřed temné noci.
V husté trávě na ně však čekalo nebezpečí. Zpoza kamene vykoukl Kvakoš, obrovský kulatý ropuch s vypoulenýma očima. Myslel si, že vrnící vrtulník je jen obzvlášť tučný a svítící brouk. Kvakoš vyplázl svůj dlouhý, lepkavý jazyk, aby stroj chytil. Shiki zareagovala bleskově. Hodila do opačného kouta zahrady lesklý kamínek, který v měsíčním světle cinkl. Ropuch se otočil za zvukem a Shiki s vrtulníkem bezpečně proklouzli k pouličním lampám, kde už začínala dlážděná cesta.
Když dorazili na náměstí, zvuk motorku se změnil. Místo veselého vrčení se ozvalo trhané kašlání a kuckání. „Vrtule víří, stíny se šíří,“ opakovala Shiki, ale tentokrát to nepomáhalo. Uvědomila si, že zázračná baterie vrtulníku je poháněná čistou fantazií a teď jí dochází síla. Malý stroj začal pomalu klesat k zemi. Shiki se dotkla svého čela, kde ji chladil kov chrániče. Věděla, že musí sdílet svou vlastní tvořivou energii, jinak se domů nikdy nedostanou.
Shiki se posadila na lavičku a začala vyprávět o odvážných ninja kočkách, které dokážou skákat po mracích a chytat padající hvězdy do tlapek. Jakmile začala líčit jejich dobrodružství, vrtulník nasál jiskru její představivosti. Motory se rozštěkaly a pak vítězoslavně zařvaly. Neviditelné rotory se roztočily tak rychle, až se kolem nich vytvořil větrný vír. Vrtulník vystřelil k nebi, ale náhlý poryv nočního větru ho nečekaně sfoukl přímo proti kamenné zdi vysoké hodinové věže.
Shiki neváhala ani vteřinu. Odrazila se od okapu a předvedla neuvěřitelné skoky po střechách, přičemž její indigo legíny splývaly s noční oblohou. V poslední chvíli, těsně před nárazem do kamene věže, sevřela rotující stroj do dlaní. Cítila, jak jí v ninja sandálech vibruje celá střecha. Z vrcholu spatřila červenou střechu hračkářství vzdálenou jen jeden blok. Pevně vrtulník přitiskla k fialové tunice a rozběhla se po hřebenech domů k cíli.
Střešním oknem hračkářství pronikalo ven měkké světlo. Shiki ho opatrně pootevřela a nahlédla dovnitř. V tajné nabíjecí stanici tam čekala další neviditelná vozidla. Vypustila vrtulník z dlaní a ten hladce přistál ve svém doku. Než motory utichly, stroj naposledy roztočil své listy v čestném ninja pozdravu. „Vrtule víří, stíny se šíří,“ zašeptala Shiki s úsměvem. Měla radost, že splnila svou misi. Zamávala svému malému příteli a tiše se vydala na cestu zpět domů.
Shiki vklouzla otevřeným oknem zpět do svého pokoje a lehla si do měkkých peřin. Měsíční svit se odrážel od jejích dlouhých stříbřitých vlasů a růžové vousky na tvářích se jí chvěly spokojeností. V pokoji bylo ticho, jen stíny si klidně tančily na stěnách. Shiki zavřela své různobarevné oči a věděla, že i pod obyčejnou postelí se mohou skrývat ta nejúžasnější dobrodružství. Stačí jen naslouchat a mít dostatek fantazie. Celý svět už spal a ona s ním.