Byl jednou jeden malebný důlek mezi kopci, kterému se říkalo Údolí dlouhých stínů. V tom údolí bydlela malá Miška. Věděla jsi, že Miška měla nosík, který vždycky jako první ucítil vůni večerního sena? A přesně tenhle nosík ji dovedl až k dědečkovi, kterému se říkalo Děda Historie.
„Dědečku,“ zeptala se Miška, „proč jsou sny někdy barevné jako duha a jindy šedivé jako stará ponožka?“ Dědeček se usmál a vyprávěl jí o předcích. Ti prý věděli tajemství: aby se nám krásně spalo, musíme poslat sluníčku dopis plný díků po jeho posledním paprsku. Jenže dneska lidé hrozně spěchali. Dupali, běhali a nikdo se na Sluníčko ani nepodívalo. Sluníčko z toho bylo tak smutné, že zapadlo za kopce – ššš-puf – a nechalo za sebou jen šedou tmu.
Miška viděla, že hračky v pokojíčku vypadají smutně a peřinka nestudí ani nehřeje, prostě jen tak leží. „To takhle nenechám!“ řekla si. Vyběhla na nejvyšší kopec, kam až její malé nožky stačily. Cítila pod tlapkami chladnou trávu a slyšela, jak večerní cvrček ladí své housličky: vrz-vrz. Miška se nadechla a zakřičela do té usínající krajiny: „Sluníčko, děkujeme! Děkuju za teplou trávu a za to, že jsi mi dneska polechtalo nos!“
A víš, co se stalo pak? Sluníčko, i když už bylo skoro v postýlce, na ni mrklo. Blik! Poslalo poslední zlatý záblesk, který se roztříštil na tisíc malých jiskřiček. Ty jiskřičky padaly dolů do údolí jako třpytivý déšť. Cink! Cink! Každá jiskřička se proměnila v krásný, fialkový sen.
Najednou byla tma hebká jako samet a postýlka voněla po klidu. Miška se zachumlala do mechu a cítila, že v srdíčku má teplou kuličku vděčnosti. Ta hřeje víc než ta nejhuňatější deka. Teď už i ty víš, že když poděkujeme za ten krásný, prosluněný den, sny přijdou potichoučku, pohladí nás po tváři a zůstanou s námi až do rána. A tak je to v pořádku. Dobrou noc.