Už se vám někdy stalo, že jste na staré půdě našli něco, co vypadalo jako obyčejná věc, ale přitom to v sobě schovávalo celý vesmír? Přesně to se přihodilo Šimonovi a Emě.
Na půdě u babičky ležela mezi krabicemi od bot a starými kabáty velká, tlustá kniha. „To je nuda,“ zabručel Šimon a chtěl knihu odsunout. Jenže v tu chvíli kniha udělala: „Áááá-pšík!“ Vyletěl z ní oblak prachu a stránky se začaly samy od sebe třepat. „Hele, ona zívá!“ vykřikla Ema. A měla pravdu. Starý Atlas světa si protáhl hřbet, šustivě zamrkal mapami a podíval se na ně svýma vybledlýma očima na stránce s Austrálií.
„No konečně! Už jsem myslel, že mě tu sežerou moly,“ protáhl se Atlas. „Dneska už si všichni svítíte jen těmi svítícími krabičkami – jak jim říkáte? Telefony? – a na starého Atlase si nikdo nevzpomene. Já přitom pamatuji časy, kdy nebyly žádné obrazovky, jen tma, slaná voda a hvězdy.“
Atlas se najednou začal točit jako bláznivý větrák. Šup! Šust! Prásk! Pokojíček zmizel a děti ucítily vůni mořské soli a slyšely vrzání dřeva. „Vrrrzk, vrrrzk,“ houpala se pod nimi podlaha. Ocitly se na palubě obrovské dřevěné lodi. Nad nimi vlály bílé plachty a všude kolem šplouchaly vlny. „Páni,“ vydechla Ema, „jsme na opravdové lodi!"
U kormidla stál muž s velkým vousem a smutnýma očima. Byl to kapitán Ferdinand. „Jsme ztraceni,“ vzdychl kapitán do větošivého ticha. „Ztratili jsme směr a můj kompas se rozbil. Moře je moc veliké a já nevím, kudy domů.“ Šimon se hned snažil vytáhnout mobil, aby zapnul mapy, ale Atlas ho zastavil: „Tady ti signál nepomůže, chlapče. Tady jsme v časech, kdy se mapa musela číst z oblohy.“
„Puf!“ Najednou se přihnala hustá bílá mlha, tak hustá, že si Ema neviděla ani na špičky bot. „U všech mořských koníků,“ zakňoural lodní kuchař, který se bál tmy, „teď už neuvidíme vůbec nic!“ Atlas se ale narovnal a jeho stránky začaly slabě světélkovat. „Nebuďte sýčkové! Vy dva, Šimone a Emo, musíte mi pomoci. Musíme tu mlhu rozfoukat naší odvahou. Koukejte se nahoru a hledejte oči vesmíru!“
Děti se nadechly a začaly foukat společně s větrem. „Fúúú, fúúú!“ Mlha se líně začala trhat a mezi mraky se objevilo první světýlko. „Vidíš ji?“ zašeptala Ema. „Támhle je!“ Atlas radostně zašustil: „To je ona! Vidíte ty čtyři hvězdy, co vypadají jako vozík? To je Velký vůz. A když pojedete po jeho zadních kolech pořád dál nahoru... vidíte tu jasnou tečku? To je Polárka!“
Šimon se soustředil. „Vypadá jako malý maják na nebi!“ Atlas přikývl: „Správně! Polárka je nejvěrnější kamarádka všech námořníků. Vždycky ukazuje na sever. Když ji vidíš, už se nikdy neztratíš.“ Kapitán Ferdinand zajásal a otočil kormidlem: „Křup! Křáp!“ Loď poslušně změnila směr. „Děkuji vám, malí hvězdoplavci! Bez vás bychom se tu točili v kruzích až do vánoc.“
Celou noc děti sledovaly oblohu a Atlas jim vyprávěl příběhy o hvězdných zvířatech, která hlídají svět. Ema se cítila, jako by se hvězd mohla dotknout, jak blízko se zdály. Když se na obzoru začalo barvit první ranní světlo, Atlas jemně zívl. „Práce je hotová, děti. Kapitán už ví, kudy plout.“
Šup! Stránky se znovu roztočily a dřív, než Šimon stihl říct „Ahoj“, seděli zase na zemi na staré půdě. Kniha se zavřela, ale už nevypadala tak zaprášeně. Na její obálce teď zářila malinká zlatá hvězdička. Šimon s Emou se na sebe podívali a pak se podívali z okna na noční oblohu nad jejich domem.
Už se tmy nebáli. Věděli totiž, že i když nemají v ruce telefon, nad mraky na ně vždycky mrká Polárka a staří přátelé z papírových stránek. A tak to bylo správně. Atlas už nebyl starý zbytečný papír, ale největší dobrodruh v celém domě. Dobrou noc a dívejte se ke hvězdám!