Byl jednou jeden malý kocourek a ten se jmenoval Mňousek. Mňousek byl takové to koťátko, co má uši pořád nastražené, ocásek jako anténu a fousy, které se mu třesou pokaždé, když uvidí něco zajímavého. A věřte mi, pro malého Mňouska bylo zajímavé úplně všechno! Kamínek u cesty? Páni! Letící moucha? To je ale dobrodružství!
Jednoho večera se Mňousek zapomněl v zahradě. Hrál si na schovávanou se stíny, které se s přicházejícím večerem natahovaly čím dál víc. Cupy-dupy, běhal Mňousek po trávě. Šup! A už skákal přes sedmikrásky, které už dávno sklonily hlavičky ke spánku. Jenže najednou se sluníčko schovalo za kopec, obloha zmodrala jako borůvková zmrzlina a Mňousek zjistil, že je v zahradě úplně sám. A co víc, v bříšku mu začalo hlasitě kručet. Kruci-písek, to je ale hlad!
Mňousek zaklonil hlavu a podíval se nahoru. A tam to uviděl. Přímo nad ním, na té temně modré obloze, visela veliká, zářivá a stříbrná miska plná mléka. Tedy, alespoň si to Mňousek myslel. „Mňau!“ vydechl úžasem. „Někdo tam nahoře nechal pro mě misku s mlíčkem! Musí být sladké a studené jako ta nejhezčí noc.“ Ale jak se k té misce dostat? Vidíte ji taky tam nahoře? Je tak vysoko!
„Hop!“ vyskočil Mňousek na dřevěný plot. Balancoval na něm jako provazochodec, packu před packu, ale miska byla pořád stejně daleko. „Škráb, škráb, šup!“ zkusil to Mňousek na starý dub. Drápky mu sice pomáhaly, ale i z té nejvyšší větve vypadal měsíček pořád nedosažitelně. Mňousek se posadil na větev, smutně svěsil uši a tiše zamňoukal: „Prosím, milá nebeská misko, pojď trošku níž. Mám velký hlad a trošku se v té tmě bojím.“
Vtom se nad ním ozvalo tiché zašustění křídel. Frrr, frrr. Na vedlejší větev se posadila Sovička Rozárka. Měla oči velké jako dva talíře a peří tak hebké, že vypadalo jako urostlý obláček. „Kuhu, kuhu, co tu děláš tak pozdě, malý Mňousku?“ zeptala se vlídným hlasem. Mňousek ukázal upracovanou tlapkou na oblohu. „Chci se napít z té stříbrné misky, ale ona mi pořád utíká. Jak to ty hvězdy dělají, že nemají hlad?“
Sovička se jemně usmála. „Ale Mňousku, to není miska mléka. To je pan Měsíc. Nemůžeš ho vypít, ale můžeš s ním mluvit. Je to stříbrná lampa, která svítí všem, co zabloudili.“ Mňousek trochu posmutněl. Jeho bříško si znovu postesklo, ale pak si uvědomil, že v té tmě kolem dubu začínají strašit bubáci z listí. „Když ho nemůžu vypít, Rozárko, pomůže mi aspoň najít cestu domů? Mám pelíšek na verandě, tam na mě čeká opravdová miska a modrá deka.“
„Zkus ho poprosit,“ mrkla na něj Sovička a vzlétla do tmy. Mňousek tedy zavřel oči, narovnal si fousky a zašeptal: „Pane Měsíčku, prosím, posviť mi na cestu. Jsem jen malé kotě a moje tlapky už jsou unavené.“ A víte, co se stalo? Jako by ho Měsíc slyšel! Mraky se rozestoupily a dolů začalo padat stříbrné světlo. Bylo to, jako by někdo po zemi rozsypal kouzelné svítící mince.
Cupy-dupy, cupy-dupy! Mňousek seskočil ze stromu a tlapky ho samy vedly po té stříbrné cestičce. Každý kamínek zářil, jako by ho někdo vyleštil. Cvrček u cesty mu k tomu hrál na housličky tichou ukolébavku: „Cvrk, cvrk, už jsi blízko, cvrk, cvrk, už jsi doma.“ Najednou Mňousek uviděl známé schody na verandu. A tam, pod lampou, stála jeho miska – opravdová, s voňavým mlíčkem od maminky.
Mňousek se s chutí napil, třikrát se olízl a pak se schoulil do svého proutěného košíčku. Přikryl se modrou dekou a skrz okno se podíval na oblohu. Měsíček tam pořád byl a vypadal, že na něj spiklenecky mrká. „Děkuji za světlo,“ zapředl Mňousek. Mmm-rrr, mmm-rrr, vrněl spokojeně, až mu hlavička klesla. A tak malý kocourek usnul, protože zjistil, že pomoc někdy vypadá jinak, než si myslíme – někdy chutná jako mléko a jindy zase svítí jako ten nejkrásnější stříbrný lampion na světě. Dobrou noc, Mňousku.