Byl jednou jeden Třpytivý les a v něm, vysoko na větvi, bydlela Luna. Luna nebyla jen tak ledajaká sovička. Byla sněhově bílá, měla kulaté brýle na čtení a na hlavě nosila kouzelný klobouk s vyšitými hvězdami. Vypadala spíš jako hebká plyšová hračka než jako noční lovec. Jednoho večera za ní přiletěla její malá sestřička. Celá se třásla a oči měla navrch hlavy.
„Luno, Luno! Náš starý dub mluví!“ vypískla sestřička. „Říká divné věci a hrozně u toho chroupe. Bojím se, že je to začarovaný obr!“ Luna si zkušeně posunula brýle na zobáčku, pohladila sestřičku svým hebkým křídlem a klidným hlasem řekla: „Žádný strach, maličká. Záhady jsou jen příběhy, které ještě nikdo nepřečetl do konce. Půjdeme se na toho mluvícího obra podívat společně, ano?“ A tak se vydaly do tmy, doprovázené jen stříbrným svitem Luniných pírek.
Šly a poslouchaly. Šuch-šuch, šustilo listí pod jejich tlapkami. Cuk-cuk! Ozvalo se najednou z koruny velkého dubu. Sestřička se hned schovala do Lunina měkkého peří. „Slyšíš to? Ten strom si povídá!“ šeptala. Luna se však nebála. Pozorně sledovala každý stín a každé zachvění větvičky. Z dubu se ozývalo podivné „Chrum-chrum!“ a pak něco, co znělo jako tlumený smích. Bylo to strašidelné? Možná maličko. Ale s Lunou po boku to bylo spíš jako velké dobrodružství.
Luna zamávala křídly a tiše jako obláček vzlétla k dutině stromu. „Puf!“ udělala radostně a nahlédla dovnitř. A co myslíte, že tam viděla? Žádného obra, žádné kouzlo! Z dutiny vykoukly dva huňaté ocásky a čtyři udivené oči. Byli to veverčáci Čipera a Bělečka. Místo strašidelných zaříkadel se zrovna hádali o to, kdo snědl víc oříškové čokolády, kterou tam měli schovanou. „Chrum-chrum“ bylo jen hlasité křupání sladkostí!
Sestřička se začala smát, až se jí třásla křidélka. „Takže mluvící strom jsou jen mlsné veverky?“ smála se. Čipera s Bělečkou se trochu zastyděli, ale hned obě soví sestřičky pozvali na noční hostinu. Luna si upravila svůj hvězdný klobouk a spokojeně zahoukala. Ukázalo se, že když máte odvahu podívat se věcem blíž na zoubek, i to největší strašidlo se nakonec může změnit v nového kamaráda a kousek dobré čokolády. A tak to v Třpytivém lese dopadlo přesně tak, jak mělo – sladce a v bezpečí.