Byla jednou jedna myška a ta se jmenovala Pip. Pip nebyla jen tak obyčejná myška, která by celý den jen pískala a hledala drobky sýra pod stolem. Kdepak! Pip měla hlavu neustále v oblacích, nebo ještě výš – až tam, kde svítí hvězdy. Zatímco starý myšák Hanuš jen mrzutě bručel: „Pip, radši koukej na podlahu, ať nezakopneš o pastičku,“ Pip si prohlížela oblohu a věřila, že vesmír musí vonět jako čerstvě upečené vanilkové rohlíčky.
Jednoho dne našla Pip v kuchyni hotový poklad. Byla to prázdná kartonová krabice od máslových sušenek. „To je ona!“ vypískla radostí. „Moje raketa!“ Vzala třpytivé fixy, pastelky a kus alobalu. Na bok krabice napsala velkými písmeny NASA, což v myší řeči znamená: Naše Autentické Sýrové Akce. Do vnitřku raketoplánu, který pojmenovala Šustivý Blesk, si připravila jeden kouzelný lískový oříšek a starý stříbrný pavouk, který bydlel v rohu, jí slíbil, že bude jejím navigátorem. „Tak co, Píp, jsi připravená?“ zeptal se pavouk a zamotal se do svých nití. „Jsem!“ odpověděla Pip a nasadila si helmu z poloviny vlašského ořechu.
A teď pozor, drazí přátelé! Musíme Pip pomoct s odpočtem. Zvládneš to se mnou? Tři... dva... jedna... Šup! A PRÁSK! Raketa sice pro oko starého Hanuše zůstala stát na podlaze za lednicí, ale v Pipině srdci a očích se stalo něco neuvěřitelného. Kuchyňská dlažba zmizela a nahradila ji hluboká, sametově černá noc posetá diamanty.
„Koukej!“ zakřičel Stříbrný Pavouk. „Letíme!“ Raketa Šustivý Blesk se řítila mezi mléčnými drahami a Pip se s údivem dívala z okénka. A víš, co tam uviděla? Najednou se před nimi objevilo obrovské souhvězdí, které vypadalo přesně jako kočka. Byla to Hvězdná Kočka a měla oči jako dva velké měsíce. „Mňauuu,“ protáhla se Hvězdná Kočka a chtěla si do rakety plácnout tlapkou. Pip se nejdřív trochu polekala, ale pak si vzpomněla, že je přece odvážná astronautka. Vyklonila se z okénka a zavolala: „Paní Kočko, my nejsme ke svačině, my jsme výzkumníci! Letíme za sladkým tajemstvím!“ Kočka jen přivřela oči, spokojeně zavrněla – VRRR, VRRR – a nechala je proletět kolem svých hvězdných uší.
Najednou se ale začalo dít něco divného. Raketa začala zpomalovat. Drkoc-drkoc-bum! „Co se to děje?“ ptala se Pip. Podívala se ven a uviděla, že vletěli přímo do bouře z růžové cukrové vaty! Všude kolem létaly lepkavé obláčky, které byly sladké, nadýchané a... strašně lepivé. Cukrová vata se začala lepit na motory Šustivého Blesku. „Puf! Prsk!“ motory se zastavily. Raketa uvízla uprostřed růžového vesmíru a nehýbala se. Co teď? Myslíš, že to Pip vzdá?
„V žádném případě!“ vykřikla Pip. Vzpomněla si na svůj kouzelný lískový oříšek. Vytáhla ho, a protože věděla, že radost je to nejlepší palivo, začala se smát a oříškem třít stěny rakety. Křup! Oříšek se rozsvítil jako malá žárovka a jeho čistá energie vystřelila přímo do trysek. „Brum, brum, VŽUM!“ Raketa se otřásla, lepkavá cukrová vata odletěla stranou a Šustivý Blesk vyrazil vpřed jako namydlený blesk. Pip a Stříbrný Pavouk obletěli dokola planetu Šlehačku, která byla tak bílá, že z ní oči přecházely, a Pip si stihla aspoň prstem líznout. Měla pravdu, vesmír chutnal po vanilce!
Cesta zpátky byla rychlá jako myší sprint. Šustivý Blesk profrčel kolem lustru (který vypadal jako Slunce) a měkce přistál zpět ve svém koutku za lednicí. „Ťuk,“ ozvala se krabice o podlahu. Pip si sundala ořechovou helmu a hluboce si vydechla. Starý Hanuš zrovna procházel kolem a jen zakroutil hlavou: „Pořád sedíš v té papírové krabici, Pip? Nikam jsi nedojela.“
Pip se jen potutelně usmála na Stříbrného Pavouka a v tlapce tiskla zbytek kouzelného oříšku. Věděla své. S trochou fantazie a odvahy totiž i ta nejmenší myška v obyčejné krabici od sušenek dokáže procestovat celou galaxii a vrátit se včas k večeři. A tak to v tom myším světě chodí – nejdůležitější není to, jak velkou máš raketu, ale jak velké jsou tvé sny. A Pip ty sny měla velké až k nebi. Dobrou noc, malí astronauti!