Byl jednou jeden malý, štíhlý mýval, který se jmenoval Raccoon. I když byl ještě mladý, v očích mu svítila moudrost starých stromů. Nosil zelenou kapuci a v tlapce svíral kouzelnou dubovou hůl. „Ťuk, ťuk,“ ozývala se hůl o kořeny, jak Raccoon kráčel Ozvěnovým lesem, kde stromy tiše broukají ukolébavky. Jednoho večera, když obloha začala hrát všemi barvami jako mýdlová bublina, spadlo mu něco přímo do náruče. Šup! Byl to stříbrný list, hvězdná mapa, která neukazovala cestu ke zlatu, ale k Velké mlhovině tepla.
„Páni,“ vydechl Raccoon a jeho stříbrné vousky se zachvěly zvědavostí. Vydal se na cestu přes šustící rákosí – ššš, ššš – a přes mostík, u kterého se musí chodit po špičkách. Čekal, že na konci najde truhlu s drahokamy, které budou svítit jako baterky. Místo toho ho mapa zavedla na tři zvláštní místa. Prvním bylo Údolí vzdechů. Tady musel Raccoon zanechat „dárkovou myšlenku“. Vzpomněl si, jak chutnají sladké borůvky, a usmál se. Cítíš tu sladkost taky? Bác! Najednou byl o kousíček lehčí.
Potom dorazil ke Kometímu ocasu. Mapka svítila jasněji. Raccoon musel poděkovat za svou teplou kapuci, která ho hřeje, když fouká studený vítr. Fúúú! A mýval se cítil ještě lehčeji, skoro jako by se vznášel. Poslední zastávkou byl Šeptající měsíc. Tam poděkoval větru za to, že si s ním hraje na schovávanou. Co se to dělo? Žádné zlato nikde nebylo, ale Raccoon měl pocit, že mu v bříšku tančí tisíc světlušek.
Na konci cesty se stříbrný list rozplynul do milionu malých jisker. Zap! Pop! Blik! Raccoon neobjevil poklad v zemi, ale v sobě. Každá buňka v jeho malém mývalím těle se rozsvítila jako malinké sluníčko. Uvědomil si, že vděčnost je to největší kouzlo ze všech. Jeho hůl se rozzářila tak jasně, že osvítila celý les pro všechna zvířátka. Raccoon teď věděl, že když poděkuje za maličkosti, září on i celý svět kolem něj. A tak se mu usínalo úplně nejlépe, s hřejivým světlem přímo u srdíčka.