Byl jednou jeden malý, šikovný mýval a ten se jmenoval Raccoon. Raccoon nebyl obyčejný mýval. Měl krásnou zelenou kapuci, huňatý proužkovaný ocásek a v tlapičce držel dřevěnou hůl, která tichounce svítila. „Ťuk, ťuk,“ dělala hůl o kořeny stromů. Raccoon se jednoho rána probudil, protáhl si fousky a vykoukl z pelíšku. Ale jéje! Něco bylo špatně. Les byl najednou šedý jako stará bačkora. Zelený mech byl šedý, červené jahůdky byly šedé a i to sluníčko vypadalo jako vybledlý knoflík. Kdepak se poděly barvy? Vidíš je někde? Ne, nikde nebyly.
„Neboj se, lesíku,“ řekl Raccoon statečně. „Já ty barvy najdu!“ Vzal si svou hůl, nasadil si kapuci a vydal se na cestu k Duhovému prameni. Cesta vedla přes kameny, které dělaly „křup, křup“, a pod větvemi, které dělaly „šust, šust“. Raccoon šel pomalu a dával pozor, kam šlape. Najednou uviděl kytičku. Byl to zvoneček Bluebell, ale vypadal moc smutně. Byl úplně bledý a skláněl hlavičku k zemi. „Copak se ti stalo, kytičko?“ zeptal se Raccoon.
„Ztratila jsem svou modrou barvu a zapomněla jsem, jak se usmívat,“ zašeptal zvoneček. Raccoon se na něj laskavě podíval. Nepospíchal dál, i když měl před sebou dlouhou cestu. Pohladil zvoneček svou hebkou tlapičkou a začal mu broukat krásnou, veselou písničku. „Hm-m-m, dům-m-m,“ zpíval Raccoon. A víte, co se stalo? Zvoneček se trošičku narovnal a pocítil teplo. Potom Raccoon potkal berušku. Ale představte si, ta beruška neměla na křidýlkách žádné tečky! Byla z toho celá ustrašená. Raccoon jí podal kousek sladkého nektaru ze své brašničky a jemně ji pohladil. „Ničeho se neboj, maličká,“ řekl tichým hláskem.
Konečně Raccoon došel až k Duhovému prameni. Jenže pramen byl tichý. Žádné „žbluňk“, žádné „střík“. Voda v něm byla šedivá a nehybná. Raccoon přemýšlel. Čím se takový pramen probouzí? Klíčem? Kouzlem? Ne, Raccoon věděl, že největší sílu má dobrota. Vzpomenul si na smutný zvoneček i na berušku bez teček. Ponořil svou svítící hůl do vody a ze srdce si přál: „Ať jsou všichni moji kamarádi šťastní a ať se do lesa vrátí radost.“
„Bling!“ Ozvalo se najednou. A pak „Puf!“ Z pramene vystříkla obrovská barevná fontána. „Šplouch! Žbluňk!“ Modrá barva utíkala ke zvonku, červená barva skákala na jahůdky a na krovky berušky. Žlutá barva vyskočila na sluníčko a zelená se rozlila po mechu. Celý les se najednou rozzářil jako ten nejkrásnější obrázek. Raccoon se usmál, jeho oříškové oči svítily radostí. Dokázal to! Svou laskavostí a odvahou vrátil světu barvy. A tak se Raccoon vrátil domů do pelíšku, zachumlal se do své kapuce a spokojeně usnul. A v celém lese už zase bylo všechno tak, jak má být. Dobrou noc.