Byl jednou jeden obr a ten se jmenoval Barnabáš. A nebyl to jen tak ledajaký obr! Barnabáš byl tak veliký, že když se ráno protahoval, omylem si pohladil bříško mraku, a když udělal krok, jeho pravá bota byla v jedné vesnici a levá až v té druhé. Bydlel v Šedivém údolí, kde bylo všechno tak trochu… no, šedivé. Lidé tam nosili šedivé čepice a jedli šedivou kaši. Ale Barnabáš měl v kapsách tajný poklad – tisíce malinkatých, zářivých semínek kouzelných květin.
Jenže Barnabáš měl jeden velký, převeliký problém. Měl nos citlivý jako ten nejjemnější pírko. Stačilo, aby kolem proletěla včelka, a už ho v nose začalo šimrat. „O-ou,“ říkal si Barnabáš a snažil se dírky ucpat prsty velikými jako bochníky chleba. „Jenom ne kýchat, to by byl vítr!“
Jednoho slunného rána se k jeho nosu přiblížil malý zlatý motýlek. Sedl si Barnabášovi přímo na špičku nosu a zamával křídly. Šimry, šimry! Barnabáš vykulil oči. Začal se kroutit. Jeho obličej zčervenal jako obří rajče. „Hap... hap...“ nadechoval se. Malá Emička, jeho kamarádka, která mu sahala sotva po kotník, zakřičela: „Pozor, lidi, držte si klobouky!“ Barnabáš se snažil pšiknutí polknout, ale to prostě nešlo.
„HAPČÍÍÍ!“
Bum! To nebyla jen rána, to byl hotový uragán! Barnabášovi uletěly obě pruhované ponožky až na střechu radnice. A co víc? Z jeho hlubokých kapes vyletěla všechna ta kouzelná semínka. „Fíííí!“ svištělo to vzduchem. Lidé v údolí se nejdřív báli a schovávali se pod stoly. Ale pak se to stalo.
Když semínka dopadla na zem, ozvalo se tichounké: „Puf! Puf! Šup!“ A najednou – koukej! Tam, kde byla šedivá tráva, vyrostly modré zvonky velké jako deštníky. „Puf!“ U kašny vykoukly růžové kopretiny, které voněly po jahodové zmrzlině. Celé Šedivé údolí se proměnilo v duhový ráj. Všichni lidé vyběhli ven a začali tancovat mezi těmi barvami.
Barnabáš si utřel nos svým obřím puntíkovaným kapesníkem a vypadal trochu smutně. „Promiňte, já nechtěl udělat takový nepořádek,“ zamumlal. Ale Malá Emička ho chytila za palec a zasmála se: „Nepořádek? Barnabáši, podívej se kolem! Tvoje kýchání je ten nejlepší zahradník na světě!“ I pan starosta, který dřív jen bručel, si do klopy dal jednu zářivou kytičku a na obra se usmál.
Od té doby už se Barnabáš za své kýchání nestydí. Vlastně se na něj všichni těší! Pokaždé, když ho v nose začne šimrat, děti se seběhnou a volají: „Už to jde! Připravit, pozor... teď!“ A pak přijde to obrovské „Hapčí!“, po kterém je svět zase o kousek barevnější a veselejší. A tak to v Šedivém, vlastně teď už Barevném údolí, dopadlo úplně nejlíp.