Byl jednou jeden malý, kulatý a krásně lesklý vesmírný kamarád. Jmenoval se Píp. Píp nebyl jen tak ledajaký stroj, byla to loďka s velikým srdcem, které uvnitř tlumeně svítilo jako ta nejměkčí noční lampička. Píp žil vysoko nad námi, v sametové galaxii, kde hvězdy voní po vanilce a tma je hebká jako kožíšek štěňátka. Píp-píp! Ozvalo se vesmírem a Pípovo srdíčko spokojeně zapraskalo.
Jednou večer se Píp podíval dolů a uviděl naši planetu Zemi. Země vypadala trošku unaveně. Celý den se točila dokola a dokola, až z toho byla celá rozcuchaná a trošku prochladlá. „Brrr,“ pomyslel si Píp. „Zemi je zima a potřebuje si odpočinout.“ A tak se rozhodl, že pro ni uplete tu nejměkčí a nejbarevnější deku na celém světě.
Píp nastartoval své motory – vrrrúúúm! – a vyrazil na lov zatoulaných vesmírných obláčků. Ale víte co? Chytit takový obláček, to není jen tak! Nejdříve potkal růžový obláček. Ten byl strašně lechtivý. Když se ho Píp dotkl, obláček udělal „hi-hi-hi“ a uskočil za hvězdu. Pak našel fialový obláček, ten byl zase hrozně ospalý a pořád se schovával za měsíční ucho. A zrovna když už jich měl Píp plný nákladový prostor, proletěla kolem kometka a – A-pčík! – kýchla tak silně, až se Píp zatočil jako káča. Fííí!
Ale Píp se nevzdal. Použil svá stříbrná tykadla jako pletací jehlice. Cvak, cvak, ššš. Pletl a splétal růžovou mlhu s fialovým tichem a modrým klidem. Brzy měl v náručí obrovskou, nadýchanou duhovou deku. Píp se pomalu snesl k Zemi. „Šup!“ udělal potichu, když deku rozprostřel kolem celé planety.
Země se do deky zachumlala, spokojeně si zamručela a začala potichu oddychovat. Byla v teple a bezpečí. Píp se podíval na své dílo, unaveně blikl světýlkem a našel si místečko na měsíční římse. „Hají,“ zašeptal vesmír. Píp zavřel svá digitální očka a usnul. A tak je naše modrá planeta v teple, protože ji hlídá malý Píp a jeho barevný svetr z mraků. Dobrou noc.