Byl jednou jeden Malý Poutník. Byl to přesně takový šikula jako ty! Jednoho rána stál Malý Poutník v trávě, kde ještě spala studená rosa. Cink! Cink! Kapky zvonily o stébla. Ale Malý Poutník čekal na něco speciálního. Čekal, až se Sluníčko na obloze pořádně protáhne a usměje. A pak se to stalo! Sluníčko vykouklo, udělalo „Baf!“ a rozzářilo celý svět.
Když se Sluníčko takhle usměje, stane se v trávě kouzlo. Drnk! Najednou se tam objevil most. Byl skoro neviditelný, třpytil se jako mýdlová bublina a voněl po vanilce. Malý Poutník nezaváhal, zul si botičky a – cupy, dupy – vydal se po tom mostě přímo do nebe. Kam ten most vedl? Do Království mluvících barev! Víš, co tam uviděl?
Jenže v království byl velký zmatek. „Já jsem nejlepší!“ křičela Paní Červená a svítila jako zralá jahoda. „Ne, já jsem nejdůležitější!“ pískala Hopkající Žlutá a skákala jako malé kuřátko. Barvy se hádaly, strkaly do sebe a najednou – Puf! Všechny ty krásné barvy se pomíchaly a vznikla jedna veliká, smutná šedivá šmouha. Všechno bylo šedé: kytky, stromy i nebe. Šeptající Modrá jen tiše plakala v koutku: „Kde je moje krása? Už nejsem vidět.“
Malý Poutník viděl, že se třpytivý most začíná ztrácet. Když se barvy hádají, most bledne! Musel něco udělat. „Barvičky, dost!“ zavolal Malý Poutník. „Podívejte se na sebe, vždyť v té šedi je nuda. Paní Červená, chyťte Hopkající Žlutou za ruku! Šeptající Modrá, přidej se k nim!“ Poutník začal tleskat do rytmu: „Tlesk, plesk, tlesk!“ A barvy se začaly pomalu hýbat.
Zkusili to spolu. Udělali velký, kulatý tanec. Hop a skok! Jakmile se barvy začaly točit a držet se za ruce, šedivá šmouha zmizela. „Jééé!“ vydechly barvy. Najednou tu byla jasná modrá, zářivá žlutá a veselá červená. Společně vytvořily tu nejkrásnější duhu, jakou svět viděl. „Cingi-lingi!“ zaznělo královstvím, jak se všechno zase rozsvítilo. Most pod nohama Malého Poutníka se znovu pevně rozzářil všemi odstíny.
Paní Červená se uklonila a Šeptající Modrá ho jemně pohladila po tváři. Malý Poutník věděl, že je čas jít domů. Seběhl po Duhovém mostě dolů do své zahrady. Huš! A byl zase v trávě. Most zmizel, ale v kapse mu zůstal malý kousek neviditelného jasu. Teď už ví, a ty to víš taky, že když si barvičky – i děti – spolu hrají a pomáhají si, je svět ten nejveselejší malířský koutek na světě. A tak to dopadlo úplně správně.