Byl jednou jeden malinký ptáček a ten se jmenoval Píp. Píp byl jako barevné klubíčko – měkoučký, heboučký a moc zvědavý. Bydlel v hnízdečku, které bylo plné mechu a peříček. Bylo tam teplo, jako v peřince. Šusty, šust, vrtěl se Píp v hnízdě.
Venku svítilo sluníčko a stromy si šeptaly: „Ššš, ššš.“ Píp se podíval na své kamarády, jak létají vzduchem. Mávali křídly a vypadalo to jako tanec. Píp si protáhl nožičky a zamával ocáskem. „Píp, píp?“ zeptal se sám sebe. Chtěl vědět, jaké to je, když se vítr opře do jeho peříček. Naproti hnízdu stál starý, moudrý Dub. Měl silné větve a vypadal jako velký kamarád, který čeká na objetí.
Píp se nadechl. Hop! A už stál na okraji hnízda. Koukal dolů a pak nahoru. Svět byl tak veliký a Píp byl tak maličký. Rozhodl se. Máv! Máv! Zamával křídly poprvé. Fííí! Vítr ho polechtal na bříšku. Ale ouha, Píp se zakýval. Houpy, houpy, on neletěl rovně! Padal dolů jako pápěří. „Píp!“ pípl trochu polekaně.
Ale podívej se, co se stalo! Starý Dub roztáhl své listí jako náruč. Šust! Píp nedopadl na tvrdou zem, ale přímo na měkký mech na větvi. Dub ho zachytil a jemně ho kolébal. „Vrr-vrr,“ zavrzal moudrý strom, jako by chtěl říct: „Neboj se, malý, jsi šikula.“
Píp si urovnal pírka a podíval se kolem. On to dokázal! Už není jen ptáček v hnízdě, je to letec. Srdíčko mu dělalo tlouk-tlouk radostí. Zjistil, že když má člověk – nebo ptáček – odvahu a dobrého přítele, který ho chytí, celý svět je najednou jedno velké hřiště. Trochu odvahy, jedno „Máv!“ a zbytek už zařídí křídla a přátelství. A tak Píp spokojeně usnul v náruči svého velkého kamaráda Dubu. Dobrou noc, Pípe.