Byl jednou jeden huňatý medvídek a ten se jmenoval Pufík. Pufík měl moc rád svůj pelíšek, ale v lese právě začal foukat studený vítr. Fííí, fúúú! Brrr, to to studí! Pufík se schoulil do klubíčka pod starou borovicí, ale podzimní mlha ho šimrala na nosíku. Pufík si moc přál, aby ho něco zahřálo, jako když tě maminka pohladí po tváři. Cítíš to teplo taky?
A pak se to stalo. Šup! Přímo před ním ležel polštářek. Nebyl to ale obyčejný polštářek. Byl měkoučký jako obláčková pěna, zářil jako měsíční svit a voněl po čerstvých fialkách. Pufík si na něj opatrně položil unavenou hlavičku a... Puf! Polštářek se jemně vznesl do vzduchu. Neboj se, Pufíku, letíme za sluníčkem!
Kolem polštářku se najednou objevili mluvící motýli. Jejich křídla dělala jemné šust-šust, šust-šust. Byla barevná jako ta nejkrásnější sklíčka a sypala zlatý prach, který svítil na cestu skrze tmavou noc. Pufík se trošku bál, protože tma byla veliká, ale motýli mu tiše šeptali: „Hají, belu, medvídku, brzy budeme v teple.“ Cesta byla klidná a kolébavá, úplně jako když tě někdo houpe v náručí.
Najednou se mlha rozestoupila a pod nimi se objevila Země věčného léta. Polštářek měkce dosedl do trávy – hamst! Všude kvetly obrovské cukrové pivoňky a sluníčko tam nikdy nechodilo spát, jen se jemně usmívalo. Pufík zjistil, že strach byl jen malý stín, který se rozplynul jako ranní pára.
Medvídek spokojeně zavřel očka. Už mu nebyla zima, bylo mu krásně a měkko. Pochopil, že i když je venku tma, v srdíčku si můžeš nést kousek léta s sebou. A tak Pufík v té voňavé trávě usnul a nechal si zdát ty nejrůžovější sny. Dobrou noc, Pufíku. Dobrou noc i Tobě.