Rex si pečlivě utáhl tkaničky svých obřích červených tenisek. Byl to sice Tyrannosaurus, ale místo strašení raději objevoval staré věci. Vstoupil do Prastarého muzea dinosauří historie, kde se ve vzduchu vznášela vůně starého papíru a zkamenělin. Rex se občas cítil neohrabaný, ale v jeho pruhovaném svetru ho každý hned poznal jako nejmilejšího pomocníka, který se v muzeu kdy objevil.
V hlavní síni pracoval profesor Kostěj, starý dinosaurus s brýlemi na špičce čenichu. „Ach, Rexi, dobře že jdeš,“ povzdechl si profesor a utřel si sklíčka. „V naší sbírce zeje velká díra. Koruna prvního krále dinosaurů zmizela! Bez ní je naše historie neúplná.“ Rex se podíval na prázdnou vitrínu. Cítil, že musí pomoci. „Můj nos mě nikdy nezklamal, pane profesore. Najdu ji!“
Rex přitiskl svůj čenich s oranžovou skvrnou k zemi a pořádně nasál vzduch. Mezi vůní vosku na podlahu ucítil něco zvláštního – kovový pach starého zlata a špetku lískových oříšků. Stopa ho vedla přímo k obrovské knihovně. Opatrně odsunul tlustou knihu o bylinkách a uviděl tajný vchod do kamenného tunelu. „Tudy,“ zašeptal Rex a jeho amberové oči se nadšením rozzářily.
Tunel byl úzký a ozvěna v něm opakovala každý krok jeho těžkých bot. Rex se snažil našlapovat jemně, aby nic nepobořil. Vůně oříšků sílila, až došel do dutiny stromu, která byla propojená se skálou. Tam, uprostřed hromady žaludů, seděla čiperná veverka jménem Zlatka. Na hlavě měla něco, co vypadalo jako zlatá miska plná jader. Byla to ztracená královská koruna!
„To je ale krásná miska, že?“ vypískla Zlatka a hrdě si korunu srovnala na uších. „Našla jsem ji v tunelu a skvěle se do ní vejdou moje zásoby.“ Rex se usmál a dřepl si, aby byl stejně malý jako ona. „Víš, Zlatko, to není miska, ale poklad pro celé muzeum. Bez něj zapomeneme na naše krále. Ale mám pro tebe něco mnohem lepšího.“
Rex vytáhl z kapsy svého pruhovaného svetru pytlík vzácných zlatých žaludů, které našel na minulé výpravě. Zlatka radostně poskočila. „Ty se lesknou ještě víc!“ zvolala a ochotně mu korunu podala. Rex ji opatrně vzal do svých krátkých tlap. Byla těžká a studená, ale v jeho srdci bylo teplo. Dokázal to! Jeho čich byl silnější než jakákoliv lupa nebo mapa.
Když se Rex vrátil do muzea, našlapoval v teniskách tiše jako myška, aby nevzbudil spící exponáty. Profesor Kostěj radostně zatleskal, když koruna opět zazářila ve vitríně. Rex tam stál, trošku zaprášený, ale nesmírně hrdý. Pochopil, že i když má velké boty a pruhovaný svetr, jeho největším darem je to, co cítí srdcem – a samozřejmě svým výjimečným nosem.