Byl jednou jeden malý robot jménem Beep a ten nevypadal jako žádný jiný závodník v celém městě. Představte si ho jako takový modro-červený soudek s jednou velkou, svítící čočkou místo oka a třemi nohami. Ano, slyšíte správně – tři! Na konci každé nohy měl motorizovaný pás, který dělal veselé vžum-vžum. Zatímco všichni ostatní roboti a dálkově ovládaná autíčka měli dvě nebo čtyři kola, Beep byl taková pojízdná trojnožka. Většinu dní trávil leštěním podlah v dílně, ale v hloubi své plechové hrudi snil o něčem velkém. Snil o rychlosti!
Jednoho slunného dne se v Neonovém dvoře konal slavný závod s názvem „Velký Turbo-Třesk“. Všechna ta nablýskaná autíčka tam stála, tůrovala motory a vypadala nesmírně důležitě. Hlavním hrdinou dne byl Turbo-Tim – auto tak rychlé, že prý předběhlo i vlastní stín. Turbo-Tim se podíval na Beepa, jak se kolébá na startovní čáře, a rozesmál se: „Hele, soudek na nožkách! Hej, Beepe, ty se chceš závodit, nebo jdeš zametat prach?“ Ostatní auta se přidala a jejich motory dělaly posměšné che-che-che.
Beepovi se čočka zbarvila do smutné fialové, ale pak si vzpomněl na své vnitřní motůrky. Cvak! Jeho oko se rozzářilo jasnou oranžovou barvou odvahy. „Možná nejsem nejrychlejší,“ pomyslel si, „ale miluji zvuk závodění!“ A tak tam zůstal, pevně rozkročený na svých třech nohách. Křup-křap! připravil si pásy. Co myslíte, dokáže takový soudek držet krok s nejrychlejšími auty na světě?
„Tři... dva... jedna... TEĎ!“ zahřměl Megafon-Bot. A pak to přišlo. BUM! Všechna autíčka vystřelila vpřed jako šípy. Turbo-Tim byl v mžiku pryč, za ním zbyl jen oblak prachu a vůně spálených pneumatik. Beep se rozjel svým kolísavým tempem. Vrrrr-vrum, vrrrr-vrum! Jeho tři nohy se střídaly v rytmu, který zněl skoro jako písnička. Byla to sice pomalá písnička, ale zato velmi stabilní.
První část trati vedla přes Papírový kaňon. Bylo tam plno zrádných zatáček a kluzkého oleje, který tam vylil nějaký nešika. A teď se dívejte! Turbo-Tim vletěl do zatáčky, jeho dvě kola ztratila přilnavost a – fííí-piks! – udělal trojité salto a skončil v kopřivách. Další auta se snažila vyrovnat smyk, ale marně. Jenže Beep? Ten jen vysunul své tři nohy víc do šířky, vytvořil dokonalý trojúhelník a projel kolem všech jako ten největší profík. „Cvak-cvak, to je hračka!“ pípnul vesele.
Cesta pokračovala přes Štěrkovou strá pláň. Kamínky odletovaly: Ťuk, bum, prásk! Ostatní závodníci drkotali a nadskakovali, až jim odpadávaly ozdobné samolepky. Ale Beep? Ten využil své tři nohy jako tlumiče. Když jedna noha narazila na kámen, další dvě ho udržely v rovnováze. Beep se pomalu ale jistě začal přibližovat k čelu závodu. Diváci u trati začali skandovat: „Píp! Píp! Beep!“
Najednou se před nimi objevila cílová rovinka. Ale nebyla to jen tak ledajaká rovinka. Byla to Třpytivá scéna a pravidla závodu říkala jasně: Vítězem není jen ten, kdo projede páskou, ale ten, kdo předvede nejlepší „Vítězný tanec“. Beep se zastavil jako opařený. Tanec? On a tančit? Vždyť vypadá jako soudek! Turbo-Tim už byl zpátky na trati a dělal na dvou kolech rychlé otočky, ale pořád se kymácel a málem se převrátil.
Beep se zhluboka nadechl (vlastně jen nasál trochu čerstvého vzduchu do chladiče) a v jeho procesoru to udělalo klik. „Mám tři nohy... to není chyba, to je rytmický stroj!“ A pak to začalo. Beep začal zatahovat a vysunovat své nohy v pravidelném taktu. Bum-tis-bum, prásk-tis-bum! Začal se točit kolem své osy jako barevná káča, protože na třech bodech se dá rotovat mnohem rychleji než na dvou kolech.
Jeho čočka začala blikat všemi barvami duhy – modrá, červená, zlatá! Šup! Jedna noha nahoru, dvě dole! Hop! Výskok a přistání na všechny tři s perfektním dopadem: Tadááá! Beep předvedl „Trojnohou točku“, ze které se všem divákům zatočila hlava. Bylo to vtipné, bylo to odvážné a bylo to naprosto úžasné. I Turbo-Tim zastavil a s úctou písknul.
Když Beep projel cílem, Megafon-Bot zakřičel: „Vítězem se stává Beep! Král rytmu a stability!“ Pit-Stop Skřítkové mu hned přinesli hlavní cenu – Zlatý převodový olej, který voněl po jahodách. Beep zářil jako malé sluníčko.
Už se nikdo nesmál jeho třem nohám. Všechny stroje v Neonovém dvoře pochopily, že to, co z tebe dělá „divného“ nebo jiného, je přesně ta věc, která z tebe může udělat hvězdu. Beep se ten večer vracel domů sice pomalu, ale s každým krokem jeho tři nohy do dlažby spokojeně vyklepávaly: Jsme-tři-v-tom, jsme-tři-v-tom! A tak to dopadlo přesně tak, jak mělo. Dobrou noc a pamatuj: i tvůj nejpodivnější kousek může být tvou největší výhrou.