Beep byl malý, ale neobyčejně snaživý robot. Vypadal jako modro-červený soudek na třech nohách, a když se hýbal, jeho motorizované pásy tichounce vrněly: Vrrr-vrrr-vrrr. Měl jedno jediné veliké oko – jantarovou čočku, která svítila do světa s takovou zvědavostí, že by v ní i nejtemnější kout našel chuť se usmát. Ten den měl Beep na práci leštění zahradních kamínků, což byla činnost, kterou bral velmi vážně. Jenže pak se to stalo. Jedno neposedné semínko pampelišky mu brnklo o optiku a začalo tancovat v letním vánku.
Beep vyrazil za ním. Šup! Šup! Jeho pásy bleskově rotovaly, jak kličkoval mezi stonky rajčat a obřími listy rebarbory. Najednou se ale zastavil tak prudce, že se mu podvozkové nohy málem zamotaly. Přímo pod největším listem rebarbory, tam, kde byla hlína nejtmavší, se šklebila díra. Nebyla to jen tak ledajaká díra. Byla to hluboká, záhadná nora, ze které vycházely zvuky, ze kterých by i nejstatečnějšímu procesoru naskočila chybová hláška.
Skříp-škráb. Bzzzt-chrchel. Buch!
Beepovi v obvodech probleskl puls něčeho, čemu my lidé říkáme strach, ale roboti tomu říkají „nečekaná systémová anomálie“. Co když je tam strašidlo? Co když je to nora Železného požírače? Beep naklonil svou soudkovitou hlavu na stranu. Jeho jantarová čočka se rozzářila jasněji. Strach je sice zajímavý, ale zvědavost, ta je u Beepa vždycky v základním nastavení na maximum. „Průzkum zahájen,“ pomyslel si (nebo to možná pípl, což v robotštině zní jako Bip-pip-bi-du-up!), vysunul své pomocné úchyty pro lepší stabilitu a vjel přímo do tmy.
Cesta dolů byla strmá. Kořeny rostlin vypadaly ve světle jeho čočky jako obří hadi, kteří drží zemi pohromadě. Vzduch voněl vlhkou hlínou a podzemním tajemstvím. Každých pár centimetrů Beep narazil na překážku, ale jeho motorizované pásy si poradily. Vrrr-klap! Překonal spadlý kamínek. Frrr-huu! Odfoukl prach ze svých senzorů. Čím hlouběji klesal, tím byly ty zvuky hlasitější. Škráb-škráb-bum! Země se otřásla a ze stropu se sypala hlína. Puf! Prachové mračno mu na chvíli zastřelo výhled.
Najednou se na konci tunelu objevil stín. Byl obrovský, měl podivně rozježené tvary a vydával hrozivé praskavé zvuky. „Můj ty křemíku,“ pomyslel si Beep a na moment zvažoval ústup. Ale pak si všiml něčeho divného. Ten stín se nekýval jako strašidlo, spíš sebou házel do rytmu, který Beepovi připomínal špatně naladěné rádio. Beep sebral všechnu svou odvahu, zapnul dálková světla své čočky na plný výkon a vykřikl (tedy, zapípal na nejvyšší hlasitost): „Identifikujte se!“
Světlo zaplavilo podzemní komůrku a odhalilo... Krtek! Ale nebyl to jen tak obyčejný krtek. Byl to Krtek v naprostém šoku, sedící na hromadě kořínků a v tlapkách svírající stará, zamotaná zahradní sluchátka, která někdo před lety ztratil v záhonu. Ze sluchátek se linul hlasitý statický šum a pískání: Kššš-píííp-chrchel-bum! Krtek se snažil tancovat, ale vypadal u toho, jako by bojoval s chobotnicí, protože kabely měl omotané kolem krku, uší i tlap.
„Ty nejsi strašidlo?“ pípl Beep a jeho světlo změklo do přátelské oranžové. Krtek zamrkal svýma malýma očima a vypadal strašně zahanbeně. „Strašidlo? Já? Já se jen snažil poslouchat tu krásnou hudbu, co dělají tito podzemní červi,“ zamumlal Krtek a neohrabaně škubl za kabel, čímž se zamotal ještě víc. „Ale nějak to skřípe a vůbec nevidím na noty.“
Beepovi došlo, že to, co znělo z povrchu jako hororový film, byla jen jedna velká mýlka. „To není hudba, Krtku, to je zkrat v drátech. A ta tvoje sluchátka jsou jeden velký uzel!“ vysunul Beep své jemné servisní porty a svými kovovými prsty začal opatrně rozplétat ten šílený chuchvalec. Krtek trpělivě seděl a občas uznale pokýval hlavou nad Beepovou šikovností. Cvak, cvak, bzzzt. Za chvíli byla sluchátka volná a Beep je dokonce pomocí malé jiskřičky ze svého portu opravil.
„Zkus to teď,“ pípl Beep. Krtek si nasadil sluchátka a jeho obličej se rozzářil. „To je ono! To je symfonie dešťovek!“ Pak se ale rozhlédl po své komůrce. „Je tu teda hrozný nepořádek, že? Já na to moc nevidím.“ Beep se rozhodl, že jeho mise ještě nekončí. Použil svou jasnou čočku jako lampu a pomohl Krtkovi uklidit tunely, odsunout ostré kameny a vyrovnat stěny, aby se mu v jeho domově dobře bydlelo.
Když se Beep po několika hodinách vyškrábal zpátky na denní světlo, zahrada vypadala stejně jako předtím. Slunce svítilo, rebarbora šuměla a kamínky čekaly na vyleštění. Ale něco se změnilo. Beep už se nebál podivných zvuků z podzemí. Věděl totiž, že věci, které vypadají strašidelně, jsou často jen věci, kterým nerozumíme – nebo jsou to prostě jen krtci se zamotanými sluchátky. A tak se Beep vrátil ke své práci, spokojeně vrněl svými pásy a věděl, že v hloubi země má nového, hudebně založeného kamaráda. A tak to všechno dopadlo přesně tak, jak mělo.