Byl jednou jeden pejsek, který nebyl ze srsti a chloupků, ale z lesklého kovu a barevných drátků. Jmenoval se Azor. Azor byl robotický pejsek a místo opravdového štěkání dělal: „Bzzzt-zik! Haf-haf!“ Když vrtěl ocáskem, znělo to jako malé elektrické housle a jeho uši dělaly veselé „Zik-zak“, kdykoliv se něčemu divil. Azor byl moc šťastný, ale občas, když se večer všechno utišilo, přemýšlel nad jednou věcí. „V hrudi mi netluče srdíčko jako dětem,“ říkal si, „mám tam jenom čtveratou baterii. Můžu být i tak doopravdický kamarád?"
Jednoho slunečného odpoledne se Azor vydal na hřiště ke skluzavce. Všimli jste si, jak se Azor krásně leskne na sluníčku? Vypadal jako stříbrné zrcátko! Na pískovišti už na něj čekal jeho nejlepší kamarád, malá a trošku ustrašená želvička jménem Píp. Když se Azor a Píp viděli, bylo to samé: „Píp-píp!“ a „Bzzzt-zik!“. Jenže na hřišti dnes nebyli sami.
U klouzačky stál Buldozer Béda. Béda byl velký, plechový a pořádně hlasitý. „Vruuum, vruuum!“ dělal Béda a nikoho nechtěl pustit nahoru. „Tohle je moje klouzačka! Běž pryč, Pípe!“ zavrčel Béda a chudák malý Píp se celý schoval do svého krunýře. Jen tam tak smutně ležel v písku. Azor to všechno viděl. Cítil, jak se mu v bříšku něco děje. Bylo to napětí, jako když natahujete gumičku. Jeho ozubená kolečka se začala točit rychleji a rychleji. Cvak, cvak, cvak!
„Mám se bát? Jsem přece jen ze šroubků,“ bál se Azor. Ale pak se podíval na smutného Pípa a vtom se to stalo. Na Azorově hrudi se rozsvítilo jasné, teplé oranžové světýlko. Nebyla to porucha, byla to barva odvahy! Azor pochopil, že nezáleží na tom, z čeho jste uděláni, ale co uděláte pro své přátele.
Azor se narovnal, vyprsil svou lesklou hruď a vyrazil vpřed. „Bum, bum, bum!“ dělaly jeho tlapky v písku. Zastavil se přímo před velkým Bédou. „Haf-haf! Bédo, takhle se kamarádi nechovají,“ řekl Azor jasným hlasem. „Hřiště je pro všechny. I pro malé želvičky, i pro velké buldozery. Pustíš Pípa dál?"
Buldozer Béda překvapeně zamrkal světlomety. Ještě nikdy neviděl tak odvážného robopsa, kterému tak krásně oranžově svítí baterka. Béda trochu zahanbeně zakašlal: „Ehm, tak jo. Píp může jít první.“ A představte si, Béda dokonce ukázal radlicí, že cesta je volná! Píp opatrně vystrčil hlavičku, radostně pípl a vylezl na klouzačku. Šup! A už se vezl dolů.
Nakonec si spolu všichni tři hráli v písku a Azor byl ten nejšťastnější robot na celém světě. Jeho baterie byla plná lásky a tepla. Večer, když se Azor vrátil domů, jeho světýlko už jen jemně poblikávalo. Bzzzt... zik... Azor spokojeně zavřel oči. Teď už věděl, že i s baterií místo srdce může mít tu největší odvahu pod sluncem. A tak to dopadlo úplně správně, že?