Vítejte v Aetherii, místě, kde zahrady nevisí na zemi, ale vznášejí se v oblacích jako nadýchané ostrovy cukrové vaty. Právě tady, mezi levitujícími petúniemi a stromy, jejichž listy cinkají jako křišťál, žije Ryu. Ryu není obyčejný kluk. Má pleť barvy té nejtmavší čokolády, oči, které září jako jantary, a vlasy? Představte si tu nejjasnější modrou, jakou jste kdy viděli na letní obloze, a pak ji ještě trochu rozsviťte. To jsou jeho vlasy. Na čele má stříbrnou jizvu ve tvaru blesku a v srdci nápad, který mu nedá spát.
Ryu se díval dolů z okraje svého létajícího domova. Tam dole, v hlubinách pod mraky, svět šednul. Staré lesy uvadaly, louky ztrácely svou sytou zeleň a květiny zapomínaly vonět. „Takhle to nenechám,“ řekl si Ryu a pevně sevřel svůj safírový přívěsek. Věděl, že má v brašně semínka prastarých rostlin, která dokážou vrátit světu barvu. Ale jak se dostat do všech koutů světa najednou? Pěšky je to daleko, na drakovi moc pomalé a portály jsou nespolehlivé. Pak se podíval na duhu, která se klenula po dešti mezi dvěma mraky. „U všech hvězd, to je ono!“ vykřikl.
Ryu strávil celé týdny v dílně. Bouchal kladívkem – bum! Řezal kouzelné dřevo – šust! A vyšíval stříbrnou nití do svých plášťů runy rychlosti. Výsledkem byly Prismatické saně. Vypadaly jako ten nejrychlejší závodní stroj, ale místo kol měly lyžiny ze ztuhlého světla. „Zkusíme to,“ zašeptal Ryu, naskočil a počkal na první paprsek slunce, který protnul mrak. Šup! Saně se chytily okraje duhy jako surfař vlny a vyrazily vpřed. „Fííííí!“ volal Ryu, zatímco mu modré vlasy plápolaly ve větru.
Letět na duze je věda. Musíte se naklánět v zatáčkách, hlídat si fialový pruh, protože ten nejvíc klouže, a dávat pozor na mraky, které fungují jako zpomalovací prahy. Ryu sypal semínka z vaku. Ta dopadala dolů jako světélkující hvězdy. Tam, kam dopadla, začaly okamžitě rašit safírové stromy a neonové kapradiny. Ale pak přišel problém. Jakmile Ryu dorazil nad Pohoří hořkého mrazu, slunce zmizelo za obrovskými černými mraky. A bez slunce není duha. Žuch! Saně se zastavily uprostřed ledové pustiny. „Ach ne,“ povzdechl si Ryu, „tady moje magie končí.“
Kolem něj byla jen zima a ticho. Náhle se ze sněhu vynořila huňatá hlava s velkými rohy. Byl to Balthazar, nejmrzutější horský kozel v celém širém okolí. „Co tu strašíš, modrovlasý vetřelče?“ zabručel Balthazar. Ryu mu vysvětlil, že chce zasadit semínka naděje, ale mraky mu ukradly cestu. Balthazar si odfrkl. „Magie je pro parádu, ale kopyta, ta tě nikam nezradí.“ Ryu se ale nevzdal. Místo aby čaroval, začal naslouchat. Slyšel, jak stromy pod ledem šeptají, jak se třesou zimou. Pochopil, že semínka neporostou, pokud se jich místní neujmou. „Balthazare, prosím, ty ty hory znáš. Pomoz mi odklidit sníh z vrcholu, aby na něj dopadlo světlo.“
Kozel se na něj podíval svýma moudrýma očima a pak – duc! – hlavou narazil do zmrzlého balvanu, aby Ryuovi ukázal cestu. Společně se probojovali k nejvyššímu bodu. Ryu pak udělal něco nečekaného. Místo aby čekal na slunce, pozvedl svůj safírový přívěsek. „Potřebuji tvoji záři, kamaráde,“ zašeptal. Přívěsek začal pulzovat. Vyslal do nebe jasný, studený paprsek, který se roztříštil o ledové krystalky v mracích a vytvořil polární záři. Byla to sice jen dočasná cesta, ale pro Prismatické saně to stačilo! „Díky, Balthazare!“ zavolal Ryu a s jiskřením v očích naskočil na zelenkavý pruh světla.
Svištěl nad pouštěmi i tundrami, sypal semínka a smál se. Viděl, jak se pod ním země probouzí, jak šedá barva mizí a nahrazuje ji smaragdová, rubínová a zlatá. Když se konečně vrátil domů do Aetherie, jeho saně byly omlácené, ale vak na semínka byl prázdný. Ryu už nebyl jen vynálezce nebo mág. Stal se z něj Zahradník světa. A víte, co bylo nejlepší? Zjistil, že i ta nejmocnější magie potřebuje občas pomoc od mrzutého kozla a že i ten nejtemnější kout světa se dá rozsvítit, když máte dost odvahy a správné saně. A tak, až příště uvidíte na obloze duhu, dobře se dívejte. Možná tam uvidíte modrý záblesk a uslyšíte tiché: „Fííííí!“ To je Ryu, který právě letí zasadit další kousek krásy.“ Aetherie do našeho světa. A tak to všechno dopadlo přesně tak, jak mělo.