Byl jednou jeden záhon, takový ten nejbarevnější a nejvoňavější na celém světě. A v tom záhonu, pod velkým listem pivoňky, bydlel skřítek Kvítek a jeho maminka a tatínek. Víte, co tihle skřítci dělají, když vy ještě spokojeně spinkáte v postýlce? Mají tu nejdůležitější práci na světě! Každé ráno, dřív než na nebi vykoukne sluníčko, berou své štětce ze zaječích fousků a malují kapičky rosy. Ťuk, ťuk na lístek, čvacht v mističce! Každá kapka musí svítit jako malý drahokam, aby se v nich sluníčko po probuzení uvidělo jako v barevném zrcadle.
Jednou ráno, když byla ještě všude tma a jen kytičky šeptaly své „ššš, ššš“, se malý Kvítek vzbudil jako první. Měl takovou radost, že chtěl mamince a tatínkovi pomoci úplně sám. Cupity dup, cupity dup, běžel k té největší mističce s duhovou barvou. Jenže, jéje! Kvítek byl tak hrr, že mu nožička uklouzla po mokrém mechu. Puf! A pak BUM! Mistička se převrhla a všechna ta krásná barva se vpila hluboko do černé hlíny. Kvítek zůstal stát a koukal na své prázdné dlaně. Co teď? Sluníčko už za chvíli otevře jedno očko a na kytičkách zbyla jen obyčejná, průhledná voda.
A copak myslíte, že udělali maminka s tatínkem, když vykoukli z domečku? Myslíte, že se zlobili? Kdepak! Jen se na Kvítka usmáli a pohladili ho po čepičce. „Nevadí, Kvítku,“ řekl tatínek, „když barva zmizela v zemi, vykouzlíme si novou ze srdíčka.“ Chytili se pevně za ruce, udělali kolem mokré hlíny kroužek a začali potichu zpívat písničku. Byla to písnička o červených růžích, o žlutých pampeliškách a o modrém nebi.
A pak se začaly dít věci! Jak skřítci zpívali a pohupovali se, barvy z okolních květů začaly samy stoupat vzhůru. Růžová ze zvonků, zlatá z měsíčku, modrá z pomněnek. Všechny ty barvy tancovaly ve vzduchu jako malí motýli a hop! Sedaly si na každou kapičku rosy, která se na listech třpytila. Bylo to jako kouzlo. Celý záhon najednou zářil víc než kdy dřív, protože v každé barvě byla schovaná kapička jejich společné písničky.
Právě v tu chvíli sluníčko vykouklo nad obzor. Protáhlo si paprsky, zívlo si a podívalo se dolů na záhon. „Ach,“ vydechlo sluníčko a začalo se usmívat od ucha k uchu. Takovou krásu ještě nikdy nevidělo! Kvítek byl tak šťastný, že začal tleskat ručkama. Pochopil totiž, že i když se něco nepovede a barva se vylije, s maminkou a tatínkem se všechno zase spraví. Potom se všichni tři uvelebili v měkkých lístcích růží, dali si k snídani slaďoučký nektar a za chvíli už se ze záhonu ozývalo jen tiché oddechování. A tak to v tom barevném světě dopadlo úplně nejlíp, jak mohlo.