Byl jednou jeden malý lesní skřítek a ten se jmenoval Twig. Twig byl opravdu maličký, ne větší než pampeliška! Měl na sobě hebounký overal z mechu, který hřál jako to nejměkčí objetí, a vlasy z pletené trávy. V ruce vždycky držel svou hůl s velkým bílým chmýřím pampelišky. Celý den měl Twig plné ruce práce – pomáhal beruškám najít jejich ztracené tečky a leštil kamínky v potoce, aby se krásně leskly. Ale teď už se sluníčko začalo schovávat za kopce. A co děláme, když sluníčko odchází? Zív! Twig si pořádně zívl a protáhl si své malé ručičky.
„Potřebuji se vyspinkat, abych měl zítra veselé ráno,“ řekl si Twig. Ale kde to bude nejlepší? Stál zrovna mezi dvěma krásnými místy. Na jedné straně byl potůček a u něj pelíšek z hebkého, sametového mechu. Běžel k němu – cupy, dupy, cup! – a puf! Skočil do mechu. Bylo to tak měkoučké! Vonělo to tam jako jarní déšť. Jenže, brrr, od potůčku trošku studilo. „Možná by mi tu byla v noci zima,“ pomyslel si Twig.
Tak zkusil druhé místo. Pod kořeny starého moudrého dubu. Tam bylo sucho a bezpečí. Šup! Zalezl si pod velký kořen. „Tady na mě nenaprší,“ řekl si spokojeně. Ale ouha! Země tam byla tvrdá a kořeny trošku tlačily do zad. Twig se zamračil. „Když si vyberu špatně, budu ráno nevrlý jako starý jezevec,“ bál se. Vtom kolem letěl čmelák Bzuk. Bzzzum, bzzzum! „Bzuku, kde mám spát?“ ptal se Twig. Bzuk jen zamručel: „Nejlepší je spát v letu, bzzzu!“ a byl pryč. Pak potkal šnečka. Ten jen pomalu zamrkal: „Vždyť máš mít svůj domeček na zádech, to je nejlepší.“
Jenže Twig nebyl čmelák ani šnek. Sedl si na pařez a přemýšlel. Jeho bříško mu napovídalo, že se musí rozhodnout sám. A pak ho to napadlo! „Už to mám!“ vykřikl a radostně poskočil. Rozhodování přece nemusí být těžké, když si z každé věci vezmeš to nejlepší. Twig se vrátil k potůčku a natrhal si plnou náruč toho nejměkčího a nejvoňavějšího mechu. Náruč měl tak velkou, že mu z ní koukala jen špička nosu.
S tímto mechovým obláčkem se vydal zpátky k velkému dubu. Pod jeho silnými kořeny si z mechu postavil ten nejúžasnější pelíšek na světě. Bylo tam měkoučko z mechu a zároveň teplo a bezpečí pod stromem. „Ach, to je ono,“ vydechl spokojeně. Twig si položil svou pampeliškovou hůl vedle sebe, zachumlal se do mechu a zavřel očka. Z lesa se ozývalo jen tiché ššš, ššš, jak vítr kolébal stromy.
Twig spal celou noc jako dudek. A víte, co se stalo ráno? Když vykouklo první sluníčko, Twig otevřel oči, vyskočil z pelíšku a na tváři měl ten největší a nejzářivější úsměv v celém lese. Cítil se silný a šťastný, protože se sám správně rozhodl. A tak to v lese chodí – když posloucháš své srdíčko, vždycky se probudíš do krásného dne.