Byl jednou jeden malinkatý skřítek jménem Twig. Ale vážně malinký! Kdybys ho potkal v trávě, možná bys si myslel, že je to jen neposedný lístek. Twig měl vlasy spletené z letní trávy do pevných copánků, nosil kombinézu z toho nejměkčího mechu, který hřál jako pohlazení od maminky, a v ruce vždycky třímal svou největší pýchu – hůl s obrovskou, nadýchanou pampeliškou na konci. Žil na prosluněné louce a jeho úkolem bylo hlídat, aby ranní rosa dopadla přesně doprostřed každého květu. Byl to klidný život, tichý a voňavý po mateřídoušce.
Jenže jednoho horkého odpoledne se něco změnilo. Cítíš to taky? Ten zvláštní, těžký vzduch, kdy i včely přestanou bzučet a schovají se do úlů? Obloha najednou nebyla modrá, ale dostala barvu pořádně vyzrálé, temně fialové švestky. „Uf,“ vydechl Twig a jeho špičaté uši se úzkostlivě zachvěly. Věděl, co to znamená. Blížila se Velká letní bouřka. A když jste malí jako Twig, je i ta nejmenší bouřka jako konec světa. Z dálky se ozvalo první hluboké „BUM!“. Twigovi se rozklepala kolena, ale pak uviděl něco, co ho přimělo na vlastní strach zapomenout.
Kousek od něj, pod velkým listem kapradiny, se tísnila skupinka lučních koníků. Vedli je Hop a Skip, ale tentokrát nikam neskákali. Byli úplně ztuhlí strachy, tykadla se jim třásla a oči měli navrch hlavy. Luční koníci jsou sice skvělí skokani, jenže když začne foukat divoký vítr, jsou lehcí jako pírka. Jeden silný poryv a „Fííííí!“ – odneslo by je to až za hory. Twig věděl, že jediný bezpečný úkryt je u Staré vrby, jejíž kořeny tvořily hluboké, suché chodby. Jenže cesta k ní vedla skrz Hustou trávu, která teď v sílícím větru bičovala vzduch jako zelené biče.
„Pojďte za mnou!“ zakřičel Twig, i když se mu hlásek trochu třásl. „Musíme k vrbě!“ Hop a Skip na něj dychtivě koukali, ale báli se udělat první krok. Právě v tu chvíli spadla první kapka. „Plác!“. Byla obrovská. Pro Twiga to bylo, jako kdyby na něj někdo shodil nafouknutý vodní balonek. „Plesk! Pláč! Čvacht!“. Déšť začal bubnovat do země a suchá hlína se měnila v klouzavé bláto. Twig pozvedl svou pampeliškovou hůl. A ty nebudeš věřit, co se stalo! Jakmile do pampeliškového chmýří udeřil vítr a déšť, hůl se nerozpadla. Místo toho se rozzářila měkkým, zlatavým světlem. Byl to pampeliškový lampion, který svítil skrz šedivou clonu deště.
„Držte se mě!“ zavelel Twig. A tak začala velká výprava. Představ si, jak se prodírají tou džunglí. Pro nás je tráva jen trávník, ale pro Twiga a koníky to byly obrovské stěžně, které se nad nimi hrozivě kymácely. „Bum! Prásk!“. Hrom se ozval přímo nad nimi. Koníci Skip a Hop vyděšeně nadskočili, ale záře z Twigovy hole jim dodávala odvahu. Cesta byla čím dál těžší. Museli se vyhýbat padajícím žaludům, které dopadaly na zem s duněním jako z dělostřelectva. „Tump! Tump!“. Twig vedl svou malou armádu přes kaluže, které vypadaly jako rozbouřené oceány, a přes kořeny, co klouzaly jako mokří hadi.
Už viděli Starou vrbu! Její mohutné větve tancovaly ve větřišti, ale kmen stál pevně jako skála. Jenže cesta k ní byla zatarasená rozbahněným svahem. „To nezvládneme,“ zakňoural Hop. V tu chvíli Twig ukázal, jak velké srdce má tenhle malý skřítek. Opřel se do své hole, zapřel se nohama v mechové kombinéze do bláta a vlastními zády podpíral každého koníka, který se snažil vyšplhat nahoru. „Šup! A hop! Jednoho po druhém!“ povzbuzoval je, i když mu déšť stékal po nose a vítr mu chtěl rozplést jeho travnaté copy.
Právě když se ozvalo to největší „KŘACH-BUM!“, až se země zachvěla, Twig vstrčil posledního koníka do suchého a temného bezpečí mezi vrbovými kořeny. Sám vklouzl dovnitř jako poslední, celý promočený, ale šťastný. Uvnitř to vonělo starým dřevem a suchou zemí. Venku běsnil živel, „Húúúú, šplouch!“, ale tady v tom dřevěném hradě bylo ticho. Koníci začali radostně cvrkat. Nebyl to ale obyčejný zvuk, znělo to jako malý orchestr, který hraje děkovnou písničku pro svého hrdinu. „Cvrk, cvrk, děkujeme, Twigu!“.
Twig se usmál. Jeho pampelišková hůl sice v tom dešti ztratila skoro všechno chmýří a vypadala jako oškubané kuřátko, ale on věděl, že zase obroste. Cítil v sobě něco nového – hřejivý pocit, který se objeví jen tehdy, když uděláte něco odvážného pro druhé. Zabalil se do své mechové kombinézy, která podivuhodně rychle schla, a poslouchal, jak déšť venku jemně „ťuká, ťuká“ na kůru vrby. Byl to ten nejkrásnější uspávací rytmus na světě. A tak skřítek Twig s vědomím, že strach se dá porazit laskavostí, v bezpečí starého stromu usnul. A tak to všechno, milý kamaráde, dopadlo přesně tak, jak mělo.