V hlubokém a voňavém borovém lese, tam, kde mech polštářky tvoří a jehličí jemně šumí, žijí malí Skřítkové. Jsou to ti nejtišší tkalci na světě. Víte, co dělají, když se na nebi objeví stříbrný měsíc? Čekají. Dívají se vzhůru a – chyt! – lapají měsíční paprsky jako zlaté nitky.
Aaaa-h, to je krása. Každý paprsek je hebký jako pohlazení. Skřítkové mají maličké jehlice z borového dřeva a pletou. Tik-ťak, tik-ťak. Šup sem, šup tam. Pletou velké a hřejivé šály, aby zvířátka v noci neprochladla, když si spolu pod hvězdami hrají na schovávanou. Velký Medvěd už se těší a Malá Srnka jen nedočkavě stříhá ouškama.
Jenže jedné noci se stalo něco nečekaného. Na nebi se objevil obrovský Mrak, tmavý a těžký jako samet. Puf! A měsíční světlo zmizelo. Zůstala jen tenounká nitka jasu. Skřítkové měli hotovou jen polovinu šály a vítr začal studeně foukat – fúúú, fúúú. Velký Medvěd si začal zahřívat tlapky a Malá Srnka se celá klepala zimou. Skřítkové se podívali na sebe: „Co teď? Přece nenecháme kamarády mrznout!“
A pak na to přišli. Začali si tichounce broukat pohádkovou písničku. Jak se Skřítkové k sobě tiskli a jejich srdíčka tloukla přátelstvím, začali sami zářit. Teplo jejich laskavosti bylo silnější než ten největší mrak. Měsíc to uviděl, zvědavě nakoukl škvírou v mracích a poslal dolů ten nejdelší, nejzářivější paprsek, jaký kdy měl.
Skřítkové pletli jako o závod. Šup, šup, šup! Brzy byly šály hotové. Voněly po levanduli a hřály jako sluníčko. Skřítkové je zvířátkům jemně ovinuli kolem krku. „Mmm-ach,“ zamručel spokojeně Velký Medvěd. Teď už jim mráz nevadil. Hra na schovávanou mohla pokračovat a každé zvířátko za sebou nechávalo svítící stříbrnou stopu.
V lese už je klid, zima nemá žádnou moc, protože každého hřeje láska a měsíční šála. A tak to v tom našem lese dopadlo přesně tak, jak mělo. Spinkej, malý andílku, i na tebe dává měsíční světlo pozor. Dobrou noc.