Byl jednou jeden malý slon a ten se jmenoval Slůně Bambo. Slůně Bambo mělo veliké uši a na bříšku mu visela jedna moc důležitá věc. Šestistranná, lesklá a zelená vysílačka! Píp-píp!
Jednoho krásného rána měl Slůně Bambo velký hlad. Sedl si na louku, otevřel svůj modrý svačinový boxík… Cvak! Ale co to? Boxík byl prázdný! Moje krásné, červené, kulaťoučké jablíčko je pryč! „Kam se schovalo?“ divil se Bambo. Ale místo pláče vzal do chobotu svou vysílačku. Zmáčkl knoflík a ozvalo se: Píp-píp! „Haló, haló! Do akce! Moje jablíčko zmizelo!“
Slyšíš to taky? To volání? První se ozvala Žirafa Lola. Ta je moc vysoká, až do nebe kouká. Fííí! „Já se podívám shora, Bambo!“ volala Lola. Rozhlédla se svýma velkýma očima přes celé hřiště. Pak se ozvalo tiché Cup, cup, cup. To přišla Želvička Týna. Ta se zase dívala úplně nízko do trávy.
Najednou z vysílačky vyšlo legrační zachrastění: Chrst-puf-píp! „Tady Lola, vidím něco červeného ve vysoké trávě!“ Ššš, ššš, šeptala tráva, jak se k ní zvířátka blížila. Bambo šel první, uši nastražené. Na zemi uviděli otisky malých paciček a drobky. Kdo to mohl být? Želvička Týna udělala Cup, cup a najednou vykřikla: „Tady je!“
A víš, co našli? V té vysoké trávě spinkal malý křeček. A pod hlavičkou měl… ano, to červené jablíčko! Křeček si myslel, že je to krásný, kulatý a měkoučký polštářek na spaní. Slůně Bambo se jen usmálo. Nenahněvalo se, to ne. Bambo byl hodný slon.
Bambo vzal jablíčko do chobotu a udělal: Křup! Rozdělil jablíčko na kousky pro Lolu, pro Týnu i pro malého křečka. Mňam, mňam! Všem moc chutnalo. Slůně Bambo pak znovu zmáčklo vysílačku: Píp-píp! „Děkuji, kamarádi, bez vás bych to nezvládl.“ Dojedli, pohladili se a šli si spolu hrát.
A tak to všechno dobře dopadlo. Bambo už věděl, že vysílačka je ta nejlepší věc na světě. Nejen na hledání jablíček, ale hlavně na volání všech kamarádů k veselému hraní. Píp-píp!