Byl jednou jeden malý, šedivý a moc hodný sloník. Jmenoval se Slůně Bonifác. Bonifác měl na sobě všechno tak akorát, až na jednu věc – jeho uši! Byly veliké, placaté a trošku neposedné. Plác-plác! Když zafoukal vítr, uši se mu třepotaly jako dvě obrovské plácačky na mouchy. „Ach jo,“ vzdychl si občas Bonifác, „kdybych měl uši menší, byl bych jako ostatní.“ Ale víš ty co? Tyhle uši byly kouzelné, jen to Bonifác ještě nevěděl.
Jednoho dne nastal velký den. V Africe pod velikým stromem baobabem se otevírala zvířecí škola. A co víc? Paní Žirafa vyhlásila, že se zakládá velký pěvecký sbor! Všichni se tam hned utíkali zapsat. Bonifác šel pomalinku, jeho uši dělaly šup-šup o jeho hlavičku. Chtěl zpívat, ale bál se, že se mu ostatní budou kvůli uším smát.
„Tak děti, pozor! Narovnat krky, otevřít pusinky a jedeme!“ zavelela Paní Žirafa a mávla hůlkou. A pak se to stalo. Opice začaly hrozně křičet: „BUM! BÁC! TRA-LA-LA!“ Zebry do toho dupaly kopýtky a žabičky kvákaly tak falešně, až z toho třeštila hlava. Byl to hrozný zmatek a žádná písnička. Slyšíš ten hluk i ty? Byl to pořádný rámus!
Paní Žirafa smutně svěsila krk. „Takhle to nepůjde, nikdo nikoho neslyší.“ Ale vtom Bonifác pohnul svýma ušima. Nejdřív levým – šust! A pak pravým – fuk! Najednou slyšel něco, co nikdo jiný. Slyšel, jak si malá žabička v trávě pískne úplně tenoulinký a krásný tón. Slyšel, jak stromům šumí listy v rytmu.
Bonifác se nadechl a jemně zatroubil: „Tú-tú-tůůů.“ Svýma velkýma ušima zachytil ten správný tón od žabičky a poslal ho dál k opicím. „Pst, opičky,“ zašeptal Bonifác, „poslouchejte moje uši. Ony vám napoví, jak zpívat potichu jako vánek.“ Plác-plác, zamával ušima a udělal takové jemné „fííííí“.
Ostatní zvířátka ztichla. Dívala se na Bonifáce a jeho uši, které jako dva velké talíře chytaly všechny ty nejkrásnější zvuky savany. Když někdo zpíval moc nahlas, Bonifác trošku pohnul uchem a hned bylo poznat, že je potřeba ubrat. „Ty máš ale uši-radary!“ divily se zebry. A víš, co udělal Bonifác? Jen se vesele usmál.
Díky Bonifácovi a jeho kouzelným uším začal sbor znít jako ta nejkrásnější ukolébavka. Paní Žirafa byla nadšená. Bonifác už se svých uší nebál. Naopak! Byl na ně pyšný. Pochopil totiž, že to, co je na něm jiné, je vlastně jeho největší síla. Pomáhal kamarádům a všichni spolu zpívali pod hvězdami.
A tak to v té naší Africe dopadlo moc dobře. Sluníčko šlo spát, uši si odpočinuly a v celém lese zbyla jen ta nejtišší, nejhezčí písnička na světě. Dobrou noc.