Byla nebyla jedna malá bílá sovička, která se jmenovala Luna. Luna nebyla jen tak ledajaká sůva. Na zobáčku nosila kulaté brýle a na hlavičce měla špičatý čarodějnický klobouk s hvězdami. Byla tichá, moudrá a moc ráda pila borůvkový čaj ve svém knihovním stromě.
Jednou v noci, když si Luna zrovna urovnávala knížky, ozvalo se podivné: „HŮŮŮŮM-PFŮŮŮ!“ Stůl se zatřásl, hrneček s čajem zacinkal a Luna zamrkala. Co to bylo za zvuk? Znělo to jako hrom, nebo jako kdyby si celý les čistil krk. Věděl bys ty, co to může být? Luna se rozhodla, že to zjistí. Ale nepůjde pěšky, to ne. Má totiž Škytačku! Škytačka byla malá, buclatá parní lokomotiva, která uměla létat. Místo uhlí baštila borůvkovou marmeládu a místo čmoudu pouštěla voňavou hvězdnou páru. „Ššš-puf, ššš-puf!“ ozvalo se, když ji Luna nastartovala.
Luna naskočila do kabiny, upravila si brýle a vyrazila do Temného lesa. Čím hlouběji letěly, tím víc to hučelo. „B-R-R-R-UM!“ Stromy se kývaly a větve se třásly. Na jedné větvi potkala veverku Čiperku. Měla ocásek přetažený přes uši a oči vytřeštěné. „Luno, nelétej tam!“ volala Čiperka. „V lese bydlí velikánské hučící strašidlo!“ Luna se ale nebála. No, možná jen malilinko, ale její zvědavost byla větší. „Neboj, Čiperko,“ řekla Luna a zatáhla za provázek. „PÍÍÍPSK!“ ozvala se lokomotiva a vyfoukla obláček páry, který voněl po levanduli.
Najednou se mlha rozestoupila a Luna uviděla něco neuvěřitelného. Před ní nebyla hora, ale obrovské koleno! A za ním břicho velké jako kopec. To hučení nebylo žádné strašidlo. Byl to obr Balda, který usnul uprostřed lesa na měkkém mechu. A co to hučení? To byl jeho dech! „CHRRRRR-PFFF!“ vydechoval Balda tak silně, až to odfouklo Lunu i se Škytačkou o kousek dál. „Bum! bác!“ Škytačka trochu poskočila, ale Luna ji udržela v klidu.
„Chudák Balda, ten ale tvrdě spí,“ pomyslela si Luna. Ale věděla, že když takhle hlučně chrápe, nikdo v lese se nevyspí. Luna sáhla do kapsičky a vytáhla svou kouzelnou Píšťalku snů. Jemně do ní foukla. „Týý-lúú,“ zaznělo sladce. Škytačka k tomu přidala tichounké „ššš-puf“ a vypustila kolem obrova nosu obláček třpytivé páry. Obr se ve spánku usmál, trochu se zavrtěl a jeho strašidelné chápání se změnilo v tichounké předení jako od kotěte.
Už žádné třesení země, žádný hluk. Celý les si mohl konečně oddechnout. Luna otočila Škytačku a pomalu se vracela domů. Podívala se na měsíček a usmála se. Teď už věděla, že ty nejstrašidelnější zvuky jsou občas jen obyčejné sny někoho, kdo je prostě moc velký. Luna dopila svůj čaj, sundala si brýle a taky usnula. A tak to v lese dopadlo právě tak, jak mělo. Dobrou noc!