Byla nebyla jedna malá, hebká sovička, která se jmenovala Luna. Luna byla bílá jako čerstvě napadaný sníh a na hlavě nosila kouzelný modrý klobouček se stříbrnými hvězdičkami. Slušelo jí to, vid? A k tomu měla na zobáčku malé kulaté brýle, aby lépe viděla na všechna ta dobrodružství. Luna bydlela v převelikém knihovním stromě, kde voněl starý papír a suchý mech.
Jednou večer, když měsíc vykoukl zpoza mraku, Luna zaslechla zvláštní zvuk. „Cink!“ Ozvalo se to slabounce pod velikým listem kapradiny. Pak znovu: „Cink, cink!“ Luna si posunula brýle a podívala se blíž. Schovávala se tam malá, třesoucí se Jiskřička. Byla to jiskřička z měsíce, která spadla dolů do lesa a teď se hrozně bála tmy. „Baf!“ udělal stín a Jiskřička se celá schoulila. Luna na ni laskavě zamrkala a řekla: „Neboj se, malá Jiskřičko, tma je jenom deka, pod kterou les odpočívá. Půjdeme spolu domů.“
Tak se vydaly na cestu. „Ťap, ťap,“ kráčela Luna a Jiskřička jí seděla na křídle. Najednou se ozvalo: „Vrz! Skříp!“ Jiskřička se lekla a přestala svítit. „Slyšíš to?“ zašeptala. Luna se ale jen usmála. „To jen starý dub protahuje své unavené větve. Chce se mu spát, tak dělá ‚vrz!‘ Zkusíme to taky? Vrz!“ Jiskřička se osmělila a trošku se rozzářila. Šup! A les už nebyl tak strašidelný.
Pak uviděly na zemi černé postavy s dlouhými uchy. „Pomoc, příšery!“ vypískla Jiskřička. Ale Luna se jen tiše zasmála. „Kdepak, podívej se pořádně.“ Byly to jen stíny malých králíčků, kteří si hráli na schovávanou. Luna zamávala křídly a řekla: „Šup!“ A v tu ránu Jiskřička zasvítila jasněji. Stíny zmizely a místo nich tam byla jen měkká tráva.
Došly až k obrovské Stříbrné borovici, která sahala skoro až do nebe. Luna vyletěla nahoru s Jiskřičkou v náručí. Čím výš byly, tím víc Jiskřička svítila. Už se vůbec nebála, protože vedle ní byla Luna. Jiskřička zjistila, že tma není zlá, když máte přítele. Na samé špičce stromu se Luna s Jiskřičkou objala. Jiskřička byla teď tak silná a jasná, že ozářila celé údolí. Všechny květiny i zvířátka v lese vypadaly v jejím světle tak klidně a spokojeně.
„Leť,“ řekla Luna. A Jiskřička – frnk! – vyletěla vysoko na oblohu a stala se z ní ta nejkrásnější nová jezdička. Luna se vrátila do svého knihovního stromu, zachumlala se do peříček a spokojeně zavřela oči. Věděla totiž, že i to nejmenší světýlko a kousek odvahy stačí k tomu, aby byl svět i v noci tím nejhezčím místem k spánku. A tak to bylo a tak je to správně. Dobrou noc.