Byl jednou jeden hluboký, tichý les, kterému se říkalo Šeptající hvozd. Šeptal proto, že v něm rostly ty nejvyšší borovice na světě, a když zafoukal vítr, dělaly tiché: „Ššš... ššš...“ V jedné takové borovici bydlela v útulné dutině sovička Žofka. Žofka byla malinká, měla peříčka hebká jako obláček a oči kulaté jako dva knoflíky od babiččina kabátu. Jenže Žofka měla jeden velký problém. Zatímco ostatní sovy se v noci proháněly lesem, lovily a radostně houkaly, Žofka jen seděla na větvi a koukala nahoru.
Věděli byste, na co se tak dívala? Správně, na ty miliony svítících teček na obloze! Jenže pro malou Žofku byly hvězdy jen jeden velký, zmatený chaos. „Co ty tečky znamenají?“ ptala se sama sebe a kroutila hlavičkou tak usilovně, až se jí zamotala. „Kdybych tak věděla, co si ty hvězdy mezi sebou povídají...“ Žofka se pokusila vyletět úplně vysoko, až ke hvězdám, ale brzy ji rozbolela křídla. Plác-plác-plác! Musela se snést dolů na mýtinu, smutná, že tu hvězdnou tajenku nikdy neroyluští.
Najednou se z houští ozvalo tiché: „Šust-šust... prask!“ Kdo to asi může být? Z mlhy vystoupil majestátní jelen Větrník. Jeho parohy vypadaly jako stříbrné větve, které sahají až do nebe, a oči měl hluboké jako lesní tůňka. „Pročpak nespíš, maličká sovičko?“ zeptal se Větrník hlasem tak klidným, že by uspal i rozbouřený potok. Žofka vzdychla: „Ach, pane Jeleně, ta obloha mě straší i láká. Vidím jen třpytky, ale nevidím v nich žádný příběh.“
Větrník se jemně usmál a ukázal svým sametovým čenichem vzhůru. „Pojď se mnou, Žofko. Hvězdy jsou jako kouzelná hra 'spoj si tečky'. Musíš jen vědět, kudy vést neviditelnou čáru.“ A tak začala nejkrásnější lekce, jakou si dovedete představit. Větrník ukázal na skupinu hvězd, která vypadala jako velký vozík s dlouhou ojí. „Podívej, to je Velká medvědice. Vidíš ty čtyři jasné hvězdy jako tlapky a ty tři jako ocas?“ Žofka přimhouřila jedno oko, pak druhé a... „Vidím! Bum! Je tam!“ vykřikla radostí.
Potom ji Větrník naučil vidět Labuť, která roztahuje křídla přes celou Mléčnou dráhu. Žofka se cítila, jako by listovala v obrovské, svítící knize pohádek. Jenže pak přišlo velké „Puf!“. Z údolí se začala valit hustá, šedivá mlha. Zahalila borovice, zahalila mýtiny a začala schovávat i ty krásné hvězdy. „Ach ne!“ polekala se Žofka. „Ztratím se! Nevidím cestu domů!“
Jelen Větrník ale zůstal klidný. „Neboj se, Žofko. Hledej tu nejdůležitější hvězdu. Říkáme jí Polárka. Ta sedí na obloze pořád na stejném místě, jako maják u moře. Najdi ji a ta tě dovede k tvému stromu.“ Žofka se soustředila. Prosekávala se pohledem skrze cáry mlhy, až uviděla malou, ale neuvěřitelně jasnou jiskřičku. „Támhle je!“ zapískala radostně. Zamávala křídly – švih-švih! – a vedena klidným světlem Polárky proplula mlhou jako malý stříbrný šíp.
Když doletěla ke své dutině, mlha se pomalu rozestoupila. Žofka už se nebála. Temná noc pro ni už nebyla prázdná a cizí. Byla to její nová přítelkyně. Zhýpla si na měkký mech v pelíšku a začala si šeptat pro sebe: „Velká medvědice, Labuť, Polárka...“ Bylo to jako ta nejkrásnější ukolébavka na světě. Žofka zavřela svá velká knoflíková očka a usnula s pocitem, že celý vesmír nad ní drží stráž. A tak to v Šeptajícím hvozdu od té doby zůstalo – sovička Žofka už věděla, že i ve tmě svítí příběhy, které nás dovedou domů.