Znáte ten zvuk, když se kov dotkne kovu? Takové to jemné „cink“, které zní jako malý stříbrný zvoneček? Přesně tenhle zvuk doprovázel každý pohyb naší hrdinky Spark. Spark nebyla jen tak ledajaký elf. Představte si ji: měděné vlasy jí trčely do všech stran jako rozverné plamínky, na nose měla pihy a na tvářích čmouhy od sazí, jak se pořád vrtala v nějakých strojích. Kolem uší měla posazené kožené brýle a na nohou? Na nohou měla své mistrovské dílo – Pružinobotky!
„Hop! A prásk! A boing!“ volala Spark a skákala v Lesní tělocvičně výš než veverky na nejvyšších větvích. Právě trénovala na Velký gymnastický galavečer. Gymnastika je skvělá věc, ale gymnastika s pružinami v botách? To je teprve jízda! Dopadla na kladinu, udělala přemet a... bác! Kladina se pod ní podivně zakývala. Spark se zamračila. To nebylo jen tak. Kladiny v Lesní tělocvičně přece stojí pevně jako staré duby.
„To je divné,“ zamumlala a upravila si brýle. „Cink-cink!“ uslyšela znovu. A pak uviděla něco, co jí vyrazilo dech. Tam, kde měly být lesklé stříbrné šrouby držící kladinu pohromadě, zely jen prázdné díry. Šrouby byly pryč! A nebyly to jen šrouby na kladině. Trenér Barnaby, modrá sojka v teplákové soupravě, právě zběsile pobíhal kolem bradel. „Moje píšťalka! Spark, někdo mi ukradl moji stříbrnou píšťalku přímo z krku! Jak mám teď pískat nástup? Puf, puf, bez ní jsem jen pták v modrém svetru!“
Spark cítila, jak jí v hlavě začínají rotovat ozubená kolečka nápadů. Tohle nebyla náhoda. To byl zločin! „Neboj se, trenére,“ řekla a vytáhla ze svého opasku s nářadím křišťálovou lupu. „Případ zmizelého kovu vyřeší Spark, detektiv-gymnastka!“ Podívala se lupou na zem a co neviděla? Malé, třpytivé stopy, které vypadaly jako hvězdný prach. Jenže to nebyl prach, byly to drobné kovové piliny.
Sledovala stopu přes houbové žíněnky až k okraji Šeptajícího hvozdu. „Boing! Boing!“ Skákala přes kořeny a kapradí, oči na stopkách. Stopa vedla vysoko do větví starého stříbrného smrku. Spark si utáhla tkaničky na svých botách, odrazila se – HUP! – a vyletěla přímo do koruny stromu. A tam to uviděla. Uprostřed větví bylo obrovské hnízdo. Ale nebylo to obyčejné hnízdo z klacíků. Bylo to hnízdo, které svítilo jako pokladnice králů. Byly v něm šrouby, píšťalka trenéra Barnabyho, pružiny z doskokového můstku a dokonce i kovové spony z kruhů.
Kolem hnízda poletovala rodinka strakatých víl. Byly to malé bytosti s ptačími křídly, které vypadaly velmi ustaraně. „Prosím, nezlob se na nás,“ zapíípala nejmenší z nich, když uviděla Spark. „My nejsme zloději. Ale podívej se na ten Shadow-Wind, ten stínový vítr, co fouká od severu. Je tak studený! Myslely jsme, že tyhle lesklé věci jsou kousky zamrzlého měsíčního svitu. Chtěly jsme jimi obložit naše hnízdo, aby vajíčka zůstala v teple. Bez stříbra nám zmrznou!“
Spark se podívala na třesoucí se strakaté víly a pak na hromádku šroubů, které nutně potřebovala k opravě tělocvičny. Mohla by je prostě sebrat a jít, že? Ale to by nebyla Spark. Elfka se usmála, sundala si své náramky z měděných drátků a řekla: „Víte co? Kov sice vypadá hezky, ale studí. A navíc – bez těhle šroubů se moji kamarádi v tělocvičně zraní. Ale mám nápad. Jsem přece vynálezce, ne?“
Spark seskočila dolů a začala sbírat spadané podzimní listí. Ale ne jen tak ledajaké. Hledala ty nejbarevnější a nejpevnější listy. Vytáhla svůj hadřík na saze a začala listy leštit. A víte co se stalo? Listy se začaly lesknout víc než nejčistší stříbro! Pak z batohu vytáhla klubko měděného drátu a začala s vílami plést. „Šup sem, drátek tam,“ pobrukovala si. Společně vytvořily větruodolnou, zateplenou stěnu kolem hnízda, která byla vycpaná měkkým mechem a zvenku zářila jako tekuté zlato.
„Tohle je mnohem teplejší než studený kov,“ zajásaly strakaté víly a začaly Spark podávat jeden šroub za druhým. „Děkujeme, Spark! Teď už se Shadow-Wind k našim vajíčkům nedostane.“ Spark si posbírala všechny součástky do kapes svých zelených montérek, zamávala vílám a s posledním velkým „BOING!“ se vrátila do tělocvičny.
Do začátku galavečera zbývalo jen pár minut. Spark kmitala jako blesk. Cvak, šroub byl v kladině. Cvak, pružina byla zpátky v můstku. Trenérovi Barnabymu hodila píšťalku právě ve chvíli, kdy chtěl otevřít zobák k zahájení. „Tady máte, trenére, ať to má pořádný zvuk!“ Celá hala – tedy vlastně celý lesní palouk – zatleskal. Spark předvedla nejlepší sestavu svého života. Létala vzduchem jako ohnivá koule a její Pružinobotky dělaly radostné zvuky.
Když skončila, dostala tu největší, nejzářivější zlatou stuhu, jakou kdy kdo viděl. A víte, co s ní udělala? Spark ji nevzala domů, aby si ji pověsila na zeď. Hned druhý den ráno ji odnesla nahoru do starého smrku a vpletla ji do hnízda strakatých víl. „Trocha opravdového lesku pro vaše maličká,“ šeptla. A tak se stalo, že v Lesní tělocvičně už nikdy nic nezmizelo, protože největší poklady jsou ty, které vytvoříme společně. A přesně tak to dopadlo, jak mělo.