Byla jednou jedna holčička, a ta se jmenovala Laurinka. Laurinka nebyla jen tak ledajaká holčička. Byla to malá závodnice! Měla medové culíky, které za ní létaly jako dva ocásky, a na hlavě nosila tu nejkrásnější růžovou helmu se třpytkami. A víte, co Laurinka uměla nejlépe? Jezdit na kole! Ale ne na ledajakém kole. Už vyrostla z malého odrážedla a teď měla opravdové, veliké šlapací kolo. A představte si, nemělo žádná pomocná kolečka. Hop! A už jela!
Každý den Laurinka trénovala ve skateparku. To je takové hřiště, kde jsou samé kopečky a zatáčky. Laurinka se tam proháněla jako blesk. Šup sem, šup tam! Je jí sice teprve čtyři roky, ale síly má za deset. Občas sice trošku pozlobí maminku nebo tatínka, když nechce jít domů, ale jakmile sedne na kolo, je to ta nejstatečnější holčička pod sluncem. Proč tak pilně trénovala? Protože se blížil Veliký závod o zlatý preclík! To je nejdůležitější závod široko daleko a sejdou se na něm úplně všechny děti z okolí.
Jednoho odpoledne, když sluníčko krásně hřálo do tváří, chtěla Laurinka vybrat jednu zatáčku obzvlášť rychle. „Dívejte se!“ křikla a opřela se do pedálů. Jenže… cink! Pedál zavadil o beton, kolo se zamotalo a bum! Laurinka skončila na zemi. Puf, zvedl se obláček prachu. Chvilku bylo úplné ticho. Laurinka se podívala na svou nožku a tam uviděla malou bolístku. Auvej, to to štípe! Už se jí v očích začaly sbírat dvě malé slzičky. Co myslíte, rozplakala se a šla domů?
Kdepak! Laurinka si vzpomněla na ten veliký, voňavý, slaný preclík, který čeká na vítěze. Tatínek jí na kolínko nalepil kouzelnou náplast s hvězdičkou a Laurinka se zhluboka nadechla. „Já to zvládnu,“ řekla si a hned zase vyskočila na nohy. Oprášila si legíny s dinosaury, narovnala si třpytivou helmu a šup – už zase seděla v sedle. Musela se přece naučit, jak ty pedály v zatáčce držet, aby už znovu neškrtla. Trénovala a trénovala, dokud to neuměla úplně nejlíp.
Konečně nastal den závodu. Na startu stálo hodně dětí. Všechna kola se leskla a všichni závodníci se tvářili ohromně důležitě. Laurinka stála uprostřed, pevně držela řídítka a srdíčko jí dělalo Buch-buch, buch-buch. Pak zazněl startovní povel: „Tři, dva, jedna, TEĎ!“ A děti vyrazily. Šlapaly tak rychle, že se jim nohy jen míhaly. Laurinka jela jako vítr. Vzpomněla si na svou zatáčku a krásně ji projela. Pedály nahoru, naklonit a… frrrrr! Byla v cíli!
A víte co? Laurinka ten závod nevyhrála jen proto, že byla rychlá. Vyhrála ho proto, že se nebála vstát, když upadla. Odměnou jí byl ten největší, nejkřupavější a nejslanější preclík na celém světě. Kousla si – křup! – a byla to ta nejsladší výhra. A tak to u nás chodí: kdo se nevzdává a znovu nasedne na kolo, ten je ten pravý šampion. A tak to všechno dopadlo přesně tak, jak mělo.