Na nočním stolku, hned vedle pelíšku, bydlí chytrá lampička Světluška. Světluška není jen tak obyčejná věc. Má skleněné bříško plné duhy a velké úkol: každý večer vybrat tu nejhezčí barvu pro svého nejlepšího kamaráda Medvídka. Medvídek už leží, zachumlaný v peřince, a čeká. Slyšíš to ticho? Jen hodiny dělají tik-tak, tik-tak.
Světluška se dnes ale nemůže rozhodnout. Má v sobě tolik tlačítek a tolik kouzelných barev! „Cvak!“ – zkusila to poprvé a pokojem se rozlila sytá lesní zelená. Světluška si myslela, že by Medvídek mohl snít o dobrodružství v mechu. Ale ne, Medvídek jen zamrkal. „Puf!“ – a Světluška se převlékla do mořské modři. „Ššš,“ šeptala barva jako vlny. Jenže Medvídek se pod peřinou trochu zavrtěl. Světluška se začala bát. Co když vybere špatně? Co když kvůli ní Medvídek neusne?
Pak se Světluška pořádně podívala. Viděla, jak Medvídek objímá svůj polštář a jak se mu pomalu zavírají očka. „Už to mám!“ pomyslela si. Nebude to ani divoká zelená, ani studená modrá. Světluška se zhluboka nadechla a její bříško se rozzářilo jemnou barvou levandulového zlata. Byla to ta nejměkčí barva na světě, teplá jako maminčino pohlazení a klidná jako letní večer.
„Cvak...“ ozvalo se naposledy, tentokrát úplně potichoučku. Celý pokojíček ztichl a zjemněl. Medvídek spokojeně vydechl, položil tlapku na deku a za chvilinku už se mu zdály ty nejkrásnější sny. Světluška pochopila, že rozhodování není těžké, když se člověk – nebo malá lampička – dívá srdcem. Teď už jen tiše vrní, svítí svým zlatým světlem a dává na Medvídka pozor až do samého rána. Dobrou noc.