Slunce zapadalo za Šeptající hvozd a barvilo stromy do zlata. Oto, Cinder a Kiki odpočívali na trávě, když se náhle mezi kmeny připlazila hustá, fialově zářící mlha. Byla tak hutná, že vteřinu viděli své tlapky a v tu další už ne. Cinder, malý lišák s ninja maskou, sebou trhl. "Nic nevidím!" vykřikl a rozběhl se do tmy, jen aby zjistil, že se točí v kruhu a cesta domů zmizela.
Cinder divoce máchal svým dřevěným mečem proti fialovým chuchvalcům, jako by chtěl mlhu rozsekat. Jeho zbrklé pohyby ho ale jen víc mátly. Sloník Oto naopak zůstal klidně stát v pruhovaném pyžamu a k hrudi pevně tiskl svého plyšového slona. Pomalu a zhluboka dýchal. Kiki, zelená žabka s ručníkem kolem krku, si uvědomila, že obyčejný zrak nestačí. Stáhla si z čela na oči své modré plavecké brýle a svět se najednou úplně změnil.
Skrz skla brýlí vypadal svět jako barevná mapa. Kiki uviděla něco, co ostatní ne, slaboulinkou stopu zářícího mechu, která se vinula mezi kořeny jako světelný provázek vedoucí k vesnici. "Tudy, tudy musíme jít!" zavolala radostně. Jenže mlha byla tak těžká a mokrá, že její hlas úplně pohltila. Cinder kousek od ní jen zmateně mával tlapkami a vůbec netušil, kterým směrem se má vydat. Kiki se bála, že se v té tmě navždy rozdělí.
Oto nastražil své velké sloní uši. I když neviděl ani na špičku chobotu, zachytil tichý Kikin hlas, který zněl jako vzdálené bublání potoka. Natáhl svůj chobot a jemně, ale pevně jím chytil Cindera za jeho třesoucí se tlapku v hnědé ponožce. "Mám tě, Cindere," zamumlal klidně. Druhou tlapkou nahmatal Kiki a společně vytvořili pevný řetěz. Oto byl jejich kotvou a Kiki jejich očima. Teď už se nikdo z nich v té bílé tmě neztratí.
Najednou se před nimi zjevil Větroplach, průsvitný větrný duch, který se zapletl do těžké mlhy. "Pozor, poutníci," zašeptal a jeho hlas zněl jako šustění suchého listí. "Tato mlha si ráda hraje s těmi, kteří příliš spěchají. Zastavte se a poslouchejte srdcem." Cinder chtěl okamžitě vyrazit kupředu, ale Oto ho stiskem chobotu zastavil. Museli zůstat soustředění na pomalý, rozvážný rytmus, který jim Kiki ukazovala. Cesta nebyla o rychlosti, ale o tom, zůstat stále spolu.
Kiki uviděla v dálce obrys padlého kmene, který vypadal jako úzký most přes skrytý potůček. "Opatrně, jeden po druhém," velela a vedla skupinku krok za krokem. Cinder cítil, jak mu pod tlapkami klouže kůra, ale Otův klid ho držel v bezpečí. Právě když všichni bezpečně přešli, mlha zhoustla tak moc, že i Kikiny speciální brýle začaly selhávat. Všechno kolem nich se slilo do jediné neproniknutelné stěny a cíl cesty se jim znovu na moment schoval.
Oto se zastavil a zhluboka vydechl. "Zkusme si společně pobrumlávat," navrhl. Všichni tři začali vydávat hluboký, táhlý tón. Vibrace jejich hlasů byla tak silná, že se kolem nich vzduch na chvíli rozestoupil jako kouzlem. V malé mezeře spatřili světla své vesnice, která zářila jen kousek před nimi. Cinder konečně uvolnil sevření svého dřevěného meče a vydechl úlevou. Poznal starou bránu s vyřezávanými květy. Dokázali to, srdce záhadného lesa je konečně pustilo domů.
Trojice přátel stanula na kraji vesnice a mlha se za nimi začala pomalu zvedat jako těžká opona. Nad Šeptajícím hvozdem se objevila jasná noční obloha plná hvězd a všechno se zdálo být zase v pořádku. Cinder, Oto a Kiki se k sobě pevně přitulili v jednom velkém objetí. Cítili se neuvěřitelně stateční, ale také pořádně unavení z celého toho dobrodružství. S úsměvem se vydali ke svým postýlkám, připraveni na ty nejhezčí sny. Byli v bezpečí.