Byl jednou jeden docela obyčejný úterý a školní dvůr hučel jako rozzlobený úl. Znáte to, ne? Děti pobíhají sem a tam, ozývá se „Bác!“ od zakopnutého míče a „Heč!“, když někdo někoho dohoní. Ale v tom největším reji stála Eliška a dívala se na zem. Eliška nebyla obyčejná holka, měla totiž oči jako ostříž a v hlavě víc otázek než celá encyklopedie. Vedle ní stál Marek, její nejlepší kamarád, který sice občas trochu víc váhal, ale pro každé dobrodružství měl v kapse připravenou svačinu nebo aspoň vtip.
„Marku, podívej,“ zašeptala Eliška a ukázala prstem k pískovišti. Přímo vedle opuštěné lopatky se v prachu objevila stopa. Ale nebyla to jen tak ledajaká bota. Byla to malá, chlupatá pacinka, která se jemně třpytila, jako by do ní někdo nasypal hvězdný prach. Chramst, chramst! Ne, počkejte, spíš šup, šup! – ty stopy vedly pryč od všech dětí, přímo k té staré zdi porostlé břečťanem, kam se nikdy nesmělo.
„To je králičí stopa,“ zamyslel se Marek a upravil si brýle. „Ale králíci přece nezáří. Leda by snědli baterku.“ Eliška se jen usmála: „Nebo leda by to byl kouzelný králík. Půjdeš se mnou?“ Marek se podíval na školní budovu a pak na zářící cestičku. Co myslíte, vyhrála zvědavost? No jasně, že ano! A tak se oba vydali na výpravu. Protáhli se skrz husté listy břečťanu – šust, šust! – a najednou byla školní vřava pryč. Bylo tu ticho, které vonělo po čerstvé mátě a starém dřevě.
Před nimi stál malý zahradní domeček, který vypadal, jako by tam rostl tisíc let. Dveře byly malinké, akorát tak pro děti. Eliška opatrně zaklepala. Ťuk, ťuk! Dveře se s tichým vrznutím otevřely a oba zůstali stát s otevřenou pusou. Uvnitř nebyla tma a prach, ale teplé světlo z lampiček ze včelího vosku. A všude, kam se podívali, byli králíčci. Ale ne ledajací! Měli na sobě malinké pletené svetříky s vyšitými písmenky a někteří dokonce nosili brýle.
Uprostřed všeho seděl velký hnědý králík s monoklem a velmi hustým obočím. „Dobrý den, já jsem Kapitán Chlup,“ řekl králík a důstojně pohnul čumáčkem. Vy byste se asi divili, kdyby na vás králík promluvil, že? Eliška a Marek se taky divili, ale Kapitán vypadal tak smutně, že na strach nebyl čas. „Máme velký problém, milé děti. Ztratila se nám Zlatá mrkev ticha. A bez ní nás ten Velký hluk zvenčí úplně vyděsí. Máme totiž moc jemná ouška. Jestli ji nenajdeme, dokud nezazvoní školní zvonek, budeme muset navždycky utéct.“
„My vám pomůžeme!“ vyhrkla Eliška. Kapitán Chlup ukázal k zadnímu vchodu. „Musíte projít Bludištěm obřích pampelišek. Tam se ta mrkev zakutálela, když si Bibi, naše architektka, chtěla zacvičit stojku.“ Děti vyběhly na druhou stranu domečku do zahrady, kde pampelišky sahaly až k jejich pasu. Huš, huš! Žluté hlavičky se kývaly a pápěří jim lechtalo nosy.
„Hledejte u starých žíněnek!“ volala za nimi Bibi, která právě projektovala nový tunel. Marek a Eliška pobíhali mezi květy a hledali cokoli zlatého. Najednou se ozvalo dunění. Bylo to slyšet až sem – školník pan Novák právě vyvážel staré žíněnky z tělocvičny ven k plotu. Bum, prásk! Pro králíčky to znělo jako hromobití. „Rychle!“ pobídla Marek Elišku. Za hromadou starých žíněnek uviděli něco, co zářilo jako ranní sluníčko. Byla to ona! Zlatá mrkev ticha.
Jenže byla hluboko v úzké mezeře mezi žíněnkami a zdí. Ruka tam neprošla, klacek by ji mohl poškodit. Eliška se nadechla. „Marku, musíme ji přilákat. Kapitán říkal, že reaguje na klid.“ A tak si oba sedli do trávy a začali tiše broukat písničku, kterou je naučila paní učitelka v první třídě. Mmm, mmm, mmmm... Zvláštní věc se stala – mrkev se začala jemně chvět a pak, jako by ji táhla neviditelná nitka, se vykutálela ven přímo k jejich nohám. V tu chvíli se ozvalo první cinknutí. Školní zvonek! Crrr-vrrr!
Eliška popadla mrkev a oba pelášili zpátky do domečku. „Máme ji!“ vykřikli oba naráz právě ve chvíli, kdy hlavní zvonění mělo dosáhnout svého nejsilnějšího tónu. Jakmile Kapitán Chlup vzal mrkev do pacek, veškerý hluk se proměnil v jemné šumění lesa. Králíčci si oddechli, jejich ouška se narovnala a celým domečkem se ozvalo spokojené cupity-dup. Kapitán se uklonil: „Děkujeme vám. Jste oficiálními strážci našeho tajemství. Kdykoli vám ve škole bude smutno, vězte, že jsme tady.“
Eliška a Marek se vrátili na dvůr přesně ve chvíli, kdy se otevíraly dveře do tříd. Nikdo si nevšiml, že mají na kolenou trochu hlíny a v kapsách pár zrnek kouzelného prachu. Seděli pak v lavicích, pan učitel psal na tabuli příklady, ale Eliška s Markem se na sebe jen spiklenecky usmáli. Venku za oknem, přímo v tom břečťanu, se totiž na vteřinu objevilo jedno dlouhé hnědé ucho.
A tak to všechno dopadlo přesně tak, jak mělo. Svět je totiž plný kouzel, i když zrovna počítáte jedna plus jedna. Stačí se jen pořádně dívat pod nohy.