Byla jednou jedna holčička, která se jmenovala Terezka. Terezka měla ty nejkrásnější proužkované ponožky a nejrychlejší botasky na celém světě. Ale i když byly její boty rychlé, někdy se ucpaly neviditelným lepidlem. To se stávalo vždycky na hřišti, když uviděla ostatní děti. Její nožky rázem ztěžkly jako dva velké kameny a jazýček v puse se jí schoval jako spící šneček do ulity.
Na levé ruce však Terezka nosila něco docela zvláštního. Byly to hodinky jménem Tick-Tock. Nebyly to obyčejné hodinky, co jen měří čas na oběd. Tick-Tock byl malý svítící kamarád, který uměl šeptat. Vždycky, když se Terezka zastavila u pískoviště a dívala se na děti, jak staví obrovský písečný hrad, Tick-Tock jemně zablikal a udělal: „Tik-ťak, tik-ťak!“ A pak tichounce zašpital: „Pššt, Terezko! Máš úsměv jako sluníčko! Zkus to!“
Tentokrát to bylo ale těžké. U pískoviště seděl kluk Jakub a měl v ruce velkou modrou lopatku. Terezka chtěla jít blíž, ale její „stydlivý mráček“ ji začal lechtat v bříšku. „Bum-bum,“ tlouklo jí srdíčko. Udělala malý krůček a pak… uf! Zastavila se. V tu chvíli se Tick-Tock na jejím zápěstí rozzářil jemnou růžovou barvou. „Už slyšíš ten rytmus?“ zašeptal strojek. „Raz a dva, jsi hrdinka. Zkus jen zamávat! Šup!“ A Terezka, povzbuzená tím veselým svitem, pomalu zvedla ruku a udělala: „Ahoj!“
Jakub vzhlédl a usmál se. Ale pak se stala nehoda! Jakubův míč se odkutálel daleko od pískoviště, až k lavičce. Terezka viděla, že Jakub je smutný. „Teď je tvá chvíle,“ pípnul Tick-Tock. Terezka se zhluboka nadechla. Zapomněla na těžké boty i na spícího šnečka v puse. Rozběhla se pro míč, chytila ho – „Chňap!“ – a přinesla ho zpátky.
„Děkuji,“ řekl Jakub. Terezka cítila, jak se jí v srdci rozlévá teplo. „Já jsem Terezka,“ řekla jasným hlasem, který už vůbec nezněl jako pištění myšky. „A postavíme tu nejvyšší věž?“ zeptala se. Stavěli a plácali bábovičky – „Plác! Plác!“ – a Tick-Tock spokojeně podřimoval pod rukávem její mikiny. Už jí nemusel radit každé slovo.
Když šla Terezka domů, hodinky se jen tiše usmívaly svým digitálním ciferníkem. Terezka totiž pochopila jednu důležitou věc. Tick-Tock jí sice dal první jiskřičku odvahy, ale ten velký oheň v bříšku, ta radost z nového kamaráda, ta patřila jen a jen jí. A tak to má být. Od té doby Terezka ví, že i když se někdy zastydí, stačí si vzpomenout na rytmus Tick-Tocka a její vlastní srdíčko už ji povede dál. A tak to všechno dopadlo přesně tak, jak mělo.