Byl jednou jeden malý kamarád a ten se jmenoval Tonda Tablet. Ale nebyl to jen tak ledajaký tablet! Tonda nebyl hlučný ani divoký. Měl jemně svítící bříško, které vonělo po digitálním mechu, a jeho obrazovka hřála jako sluníčko v poledne. Tonda bydlel na nočním stolku hned vedle pelíšku malého Kvída. Každý večer Tonda jemně zavrněl – Mmm-mmm – a začal vyprávět o světě tam venku, za velkým oknem.
Víte, co Tonda viděl? Jednoho rána si všiml, že na zahrádce pod oknem sedí šedivý mráček. Byl to mráček ze zapomenutých papírků a nepořádku, který zakrýval kytičkám výhled. Tonda chtěl hrozně moc pomoci, ale nemá nožičky, aby mohl vyběhnout ven. A tak začal zpívat! „Bzzzt! Piff! Šup!“ ozvalo se z jeho reproduktoru. Zavolal si na pomoc digitální včelku Máju a pana Dešťovku, aby Kvídovi ukázali, co se děje.
„Podívej se, Kvído,“ zašeptal Tonda a na jeho displeji se objevilo malé semínko. „Potřebuje se napít. Kap-kap, kap-kap!“ Tonda u toho dělal ty nejkrásnější zvuky deště, až se Kvído začal usmívat. Pak Tonda ukázal, jak se mají uklidit papírky, aby se hlína mohla nadechnout. „Šup-šup, do koše s nimi!“ a na obrazovce se přitom rozsvítily veselé zelené jiskřičky. Kvído pochopil. I když byl ještě maličký, věděl, že i jeho malé ručičky mohou Zemi pohladit.
Když Kvído s maminkou venku uklidili ten šedivý mráček, stalo se něco kouzelného. Fííí-úúú! Prohnal se kolem čerstvý vítr a rozhoupal starý dub. Tonda Tablet začal zářit tou nejkrásnější smaragdovou barvou. Byl tak šťastný! Ukázal Kvídovi, že technika a příroda mohou být nejlepšími kamarády, když si navzájem pomáhají. A tak Tonda dál každou noc jemně vrní své zelené písničky a hlídá, aby i v tom nejmenším srdíčku rostla láska k naší čisté a barevné planetě. Dobrou noc, malý zachránci.