Byla nebyla jedna stará zasněžená chalupa a v ní žila dívka, které nikdo neřekl jinak než Popelka. Ale víte co? Popelka nebyla jen smutná holka, co musela vymetat saze z komína. Kdepak! Byla to ta nejšikovnější a nejveselejší holka v celém údolí. Měla tváře červené od mrazu, oči plné hvězdiček a v srdci víc odvahy, než by se vešlo do velkého pytle s moukou.
Popelka žila se macechou, která byla pořádně mrzutá. „Popelko, ukliď tohle! Popelko, přines tamto!“ Křičela macecha, až se okna třásla. Ale Popelka jen mrkla na svého koníka Juráška a moudrou sovu Rozárku. Rozárka na ni z kůlny vždycky spiklenecky zahoukala: „Húú, Popelko, neboj, dobro se v dobré obrátí!“ A pak se to stalo. Jednoho dne, když jel kolem kočí s panským vozem, spadlo mu do klína něco zvláštního. Tři oříšky! Cvak! A spadly přímo Popelce do dlaně. Byly to obyčejné oříšky? Kdepak, byly kouzelné.
První oříšek v dlani hřál jako malá kamínka. „Chrup!“ Popelka ho rozlouskla a najednou – Puf! Kde se vzala, tu se vzala, byla tu parádní kamizola a klobouk s pírkem. Popelka nebyla služebná, ale šikovný myslivec! Vyskočila na Juráška a – klupp-klupp, klupp-klupp – ujížděla do zasněženého lesa. Tam narazila na prince. Princ chtěl ulovit krásného ptáka, ale Popelka byla chytřejší. Udělala „Fííí!“ a vystřelila šíp z kuše tak šikovně, že princovi jeho kořist vyfoukla přímo před nosem, aniž by komukoliv ublížila. „Kdo jsi, neznámý lovče?“ volal princ. Ale Popelka jen zamávala a zmizela mezi stromy. Co myslíte, poznal by ji princ v kuchyni u plotny? Určitě ne!
Brzy nato se v královském paláci konal velký ples. Macecha se strojila a Popelka musela třídit hrách. „Popelko, ty nikam nejdeš!“ řekla macecha a práskla dveřmi. Ale Popelka měla druhý oříšek. „Chrup!“ Tentokrát se ozvalo jemné „Cink!“ a kolem Popelky se rozprostřelo kouzlo. Měla na sobě šaty utkané z měsíčního svitu a stříbrných nitek. Byly tak krásné, že se i vločky za oknem zastavily, aby se podívaly.
Popelka přijela na zámek a všichni zatajili dech. Princ s ní tančil celý večer a oči z ní nespustil. „Ty jsi ta nejmilejší dívka, jakou jsem kdy potkal,“ šeptal. Ale Popelka věděla, že kouzla netrvají věčně. Když začaly hodiny odbíjet, musela utíkat. Běžela ze schodů, Šup! A na schodech zbyl jen malý stříbrný střevíček. Princ byl smutný, ale slíbil si: „Najdu tu dívku, která má v očích les a v srdci radost.“
Další den jezdil princ po celém kraji. Hledal a hledal, až dojel k starému mlýnu. Macecha schovávala Popelku v komoře, ale Popelka už se nebála. Měla v kapse poslední, třetí oříšek. „Chrup!“ A víte, co bylo uvnitř? Tentokrát to nebyly šaty. Byla to odvaha. Popelka si neoblékla drahý závoj, ale vyšla ven taková, jaká byla – s tvářemi od sazí, ale s úsměvem, který zářil víc než zlato.
„To jsi ty!“ vydechl princ, když uviděl její chytré oči. Nepotřeboval střevíček, aby poznal, že tahle dívka je ta pravá. Popelka mu podala ruku a řekla: „Budeme se spolu starat o les a o zvířátka a budeme si vždycky pomáhat.“ A tak se i stalo. Nastala velká sláva, Juráček dostal jablíčko, Rozárka novou bidýlko a v celém království už nikdo nebyl mrzutý. Protože když má člověk dobré srdce a trochu odvahy, tak se i z obyčejných oříšků narodí to největší štěstí. A tak to bylo, a tak je to správně.