Byla jednou jedna psí slečna, která vypadala jako hebký, huňatý obláček. Jmenovala se Trixi. Byla to bernská salašnická fenka s kožíškem černým jako noc, bílou hvězdou na hrudi a rezavým obočím, které tancovalo nahoru a dolů pokaždé, když se něčemu divila. Trixi měla jednu věc, kterou milovala nade vše: svůj modrý pletený obojek s mosazným zvonečkem. Když běžela, zvoneček dělal cink, cink, cink!
Jenže jednoho rána, po velkém válení v mokré trávě, Trixi pocítila zvláštní ticho. Její krk byl najednou lehký a prázdný. Zvoneček mlčel. Obojek byl pryč! Trixi se nadechla, zavrtěla ocáskem a řekla si: „Neboj se, Trixi, tlapka k tlapce, my ho najdeme.“ A tak se vydala za branku do velkého světa. Věděla jsi, že i velcí pejsci mohou být někdy trošku nervózní?
Brzy došla k Bublavému potoku. Voda v něm dělala plouch, plouch! a Trixi nevěděla, jak dál. Vtom se vynořil bobr Brumla. „Hledáš něco, huňáči?“ zeptal se. Trixi mu vyprávěla o svém modrém pokladu. Brumla sice obojek neviděl, ale pomohl Trixi přejít přes svůj pevný jez. Trixi zjistila, že i když nemá svůj krásný zvoneček, její laskavé oči jí získávají nové přátele.
Potom vystoupala na Šeptající kopec. Tráva ji šimrala na bříšku a vítr si hrál s jejími dlouhými slechy. Tam potkala sovu jménem Ollie, která měla brýle velké jako talířky. „Viděla jsem něco modrého u starého šípkového keře,“ houkla Ollie. Trixi se nebála ani stínů v lese, které dělaly šu-šu-šů, protože věděla, že jsou to jen tancující listy. Zjistila, že je mnohem statečnější, než si myslela.
Když se slunce začalo barvit do oranžova, Trixi to uviděla. U divokého šípku zářila modrá barva! Obojek se tam zachytil při jejím dopoledním dobrodružství. Ale ouha, byl zamotaný v trní! V tu chvíli přiběhla myška Píp. Byla malinká, ale měla ostré zoubky. Chrup, chrup! a obojek byl volný.
Trixi si ho opatrně vzala a konečně se ozvalo to známé a veselé cink, cink, cink! Cestou domů jí ten zvuk připadal krásnější než kdy dřív. Nebylo to jen tím obojkem, ale tím, že jí připomínal Brumlu, Ollie a Píp. Trixi se schoulila do svého pelíšku, spokojeně si odfrkla a usnula. A tak to dopadlo přesně tak, jak mělo. Dobrou noc, Trixi!