Už jsi někdy viděl mravenčí stezku a říkal si, kam asi ty malé nožičky spěchají? No, tak si představ něco ještě menšího. Twig byl lesní skřítek, takový malý zázrak přírody. Měl na sobě kombinézu z mechového sametu, která hřála jako nejměkčí objetí, a vlasy z pletené trávy, co mu tančily kolem obličeje. V ruce vždycky svíral svou hůl – vyleštěnou větvičku s obří pampeliškou na konci. Ta pampeliška nikdy neodletěla, i když foukal sebevětší vítr. A právě s touhle holí Twig jednoho rána narazil na něco, co do lesa vůbec nepatřilo. „Bum!“ zakopl o kus studeného kovu.
Pod vrstvou tlejícího listí leželo staré, rezavé autíčko. Pro lidi to byla zapomenutá hračka, ale pro Twiga? Pro něj to byla „Hora Kovu“. „Páni,“ vydechl a jeho jantarové oči se rozzářily jako kapky medu na slunci. Většina skřítků by se takové věci bála, ale Twig v ní viděl šanci. Snil totiž o tom, že projede Bludiště tisíce kořenů – místo, kam se žádný skřítek neodvážil, protože tamní bahno by pohltilo i ty nejrychlejší nohy. Twig si odplivl do dlaní (samozřejmě jen obrazně, skřítci jsou velmi slušní), popadl svou pampeliškovou hůl jako páku a pustil se do práce.
„Křup! Lup! Šup!“ ozývalo se z jeho dílny pod kapradím. Twig nebyl jen tak ledajaký sběrač, byl to inženýr. Pomocí lepkavé borovicové pryskyřice, která držela lépe než to nejmodernější lepidlo, připevnil na podvozek čtyři robustní borovicové šišky místo kol. Starý motor vyčistil od hlíny, a místo benzínu použil kouzelnou esenci z ranní rosy a odhodlání. Na kapotu připevnil lucernu s ochotnou světluškou a své nové vozidlo pojmenoval „Kůrový lezec“. Když naskočil dovnitř, motor spokojeně zavrněl: „Vrrrm-vrrrm!“ Schválně, slyšíš to taky? To není jen stroj, to je tlukot srdce nového dobrodružství.
Cesta do Bludiště tisíce kořenů začala zprudka. Kořeny starých dubů tam vypadaly jako spící obři, kteří si poházeli nohy křížem krážem. Půda byla kluzká, plná černého bláta a zrádných lišejníků. „Drž se, pampeliško!“ zvolal Twig a šlápl na plyn. Kůrový lezec se hnal kupředu, šišková kola drtila suché větvičky, „Křup, křup, prásk!“ Jenže pak přišla pohroma. Země se zatřásla a obrovský nános bahna se sesunul přímo do cesty. „Frrrrsnk!“ – a auto uvízlo až po nápravy v husté kaši.
Zpoza obrovského kořene se vykolébal Barnabáš, mrzutý ropuch, který vypadal jako mokrý kámen s náladou pod psa. „Co to tu smrdí po plechu?“ zamumlal a hladově se podíval na Twigovo autíčko. „Vypadá to jako kovová svačinka!“ Twig zachoval klid. Věděl, že svaly mu nepomůžou, ale chytrost ano. Zatímco ropuch natahoval svůj lepkavý jazyk, Twig rozpletl jeden ze svých travnatých copů. Rychle ho uvázal kolem prasklé nápravy a pod šišková kola podložil chmýří ze své pampeliškové hole. „Teď, nebo nikdy!“
„Sss-vrrr-huuu!“ Kůrový lezec díky jemnému chmýří získal nečekanou přilnavost. Kola se zakousla do bahna, auto vyrazilo vpřed tak rychle, že Barnabáš jen překvapeně polkl naprázdno. Ale Twig nezastavil. V husté tmě bludiště uviděl něco, co ho přimělo dupnout na brzdu. „Puf!“ Malá rodinka střevlíků se krčila v koutě, úplně ztracená v té kořenové tmě. „Nebojte se, nasedejte!“ zavolal Twig. Broučci se naskládali na zadní sedadlo a světluška v lucerně zazářila tak jasně, až se stíny rozutekly.
Když Twig konečně vyjel z bludiště na prosluněnou mýtinu skřítčí vesnice, nebyl už jen obyčejným skřítkem v mechové kombinéze. Vezl s sebou zachráněné broučky a v batohu z žaludové skořápky měl něco mnohem cennějšího: první mapu Bludiště tisíce kořenů. Ostatní skřítci jen kroutili hlavami. Kdo by si pomyslel, že stará rozbitá hračka může vykonat tolik dobra? Twig se jen usmál, pohladil volant svého Kůrového lezce a věděl své. Odvaha totiž neznamená nemít strach, ale umět proměnit hromadu šrotu v legendu. A tak to v lese chodí – tam, kde jiní vidí konec, Twig vždycky najde začátek nového dobrodružství. Dobrou noc a „Vrrrm!“