Už se vám někdy stalo, že jste se ráno probudili a svět kolem vás připadal tak trochu šedivý, jako stará ponožka? Přesně takový pocit měl jeden mladý, dlouhouchý pletichář jménem Ušáček. Ušáček nebyl jen tak ledajaký králík. Měl uši tak velké, že jimi slyšel i to, jak v zemi klíčí sedmikrásky, a srdce tak široké, že by se do něj vešel celý borový les. Jednoho dne si ale všiml, že se v lese děje něco divného. Veverka Čiperka zapomněla na své hopsání a jen zachmuřeně počítala šišky. Medvěd Bručoun bručel ještě hlouběji než obvykle a ani se nepodíval na včelí úly. „Takhle to dál nejde,“ řekl si Ušáček a zamrskal nosánkem. „Naši lesní přátelé zapomněli, jak se vrtí ocáskem radostí!“
A tak se zrodil nápad. Šup! Na starém dutém dubu se objevil nápis: PŮJČOVNA DOBRÉ NÁLADY. Ušáček si nasadil staré brýle po dědečkovi a připravil si na pult devět sklenic. Ale pozor, nebyly to prázdné sklenice. Ušáček do nich ráno nachytal první sluneční paprsky, šimrání vánku a spokojené předení lesa. Víte, co chtěl za půjčení takové nálady? Žádné peníze, kdepak! Chtěl barevné říční kamínky. „Když držíte v tlapce těžký kamínek, vzpomenete si, že i ten nejmenší úsměv má svou váhu,“ vysvětloval trpělivě každému, kdo šel kolem.
Prvním zákazníkem byl – no hádáte správně – medvěd Bručoun. Vešel do krámku, až starý dub zavrzal. „Ušáčku, dej mi něco na tohle moje mručení. Bolí mě z něj až v patách,“ zaduněl Bručoun. Ušáček se tajemně usmál a podal mu sklenici s modrým víčkem s názvem ‚Hluboký břichový smích‘. Bručoun vytáhl z kapsy krásný modrý kámen, udělal „Cink!“ a položil ho na pult. Otevřel sklenici, naklonil se... a najednou: „Bum! Che-che! Cha-cha!“ Medvěd se začal otřásat smíchem tak silným, že listí na stromech tleskalo do rytmu. „To je ono! Cítím se lehký jako pampeliškové chmýří!“ jásal medvěd a odhopkal (ano, medvěd skutečně hopkal!) pryč.
Potom přiletěla Straka. Ta byla známá tím, že pořád jen kradla lesklé věci a stěžovala si na počasí. „Potřebovala bych ranní čipernost, milý Ušáčku,“ zašvitořila a podala mu červený oblázek. Ušáček jí podal lahvičku, ve které to zářilo jako v poledne. Straka si jen jednou lokla a – frnk! – už létala v saltech mezi smrky a zpívala tak krásně, že se i Moudrá Sova probudila a souhlasně zamrkala. Krámek prosperoval. Ušáček měl brzy plné police barevných kamenů a zvířátka byla samý úsměv. Jenže, víte, co se stalo pak?
Ušáček se tak moc snažil dávat všem radost, že zapomněl odpočívat. Každý večer, když zavřel krámek, cítil se unavenější a unavenější. Všechnu svou vlastní dobrou náladu rozdával do sklenic, až mu nezbyla ani trošička pro něj samotného. Jeho uši už nebyly vztyčené, ale smutně visely podél tváří. A k tomu všemu se přihnala bouře. Nebyl to jen tak ledajaký deštíček. Bylo to: „Fiúúú! Prásk! Plesk!“ Voda se valila lesem a co čert nechtěl – spláchla všechny barevné kamínky z police přímo do rozbouřeného potoka.
Ráno se zvířátka shromáždila u dutého dubu. Byla nervózní. „Kde jsou naše nálady? Kde je náš krámek?“ volala Veverka Čiperka. Ušáček vyšel ven, očka měl červená a tlapky se mu třásly. „Kamínky jsou pryč,“ zašeptal smutně. „A moje sklenice jsou prázdné. Už vám nemám co půjčit. Všechnu náladu jsem spotřeboval.“ V lese zavládlo ticho, které by se dalo krájet. Zvířátka na sebe koukala. Myslela si, že bez Ušáčkových sklenic bude zase všechno šedivé a mrzoutské.
Ale tehdy se stalo něco nečekaného. Medvěd Bručoun viděl, jak se Ušáček třese zimou, protože mu bouře poničila pelíšek. Místo aby začal bručet, udělal něco jiného. „Pojď ke mně, prcku,“ zabrumbbal a schoval Ušáčka do svého hustého, teplého kožichu. Straka nelenila a přiletěla s plným zobáčkem lískových oříšků, které nasbírala pro sebe. „Tady máš, abys měl sílu,“ řekla a jemně je položila králíčkovi k tlapkám. Veverka Čiperka začala okamžitě čistit vchod do dubu od nánosu bahna a Moudrá Sova začala vyprávět příběhy o naději, aby zahnala strach z bouřky.
Ušáček najednou cítil, jak mu v hrudi začíná hřát malé teplo. „Podívejte se,“ vydechl. „Vy nepotřebujete moje sklenice! Ta dobrá nálada v nich nebyla schovaná jako v lednici. Vy jste ji měli v sobě celou tu dobu. Ty kamínky byly jen připomínka, abyste byli laskaví.“ Zvířátka se zastavila a usmála se na sebe. Tentokrát to nebyl úsměv „z půjčovny“. Byl to opravdový, hřejivý pocit, který vznikne jen tehdy, když někomu pomůžete.
Ušáček už svou půjčovnu nikdy neobnovil. Místo toho se zvířátky vybudoval ‚Zahradu společné laskavosti‘. Z potoka vylovili ty barevné kamínky, které tam bouře spláchla, a vyskládali z nich dlouhou, pestrobarevnou cestu, která vedla celým lesem. Říkali jí Cesta úsměvů. Kdykoliv se někdo cítil smutný nebo sám, stačilo se po té cestě projít a potkat někoho jiného.
A tak v tom lese už nikdo nemusel za radost platit. Protože radost, milé děti, je ta jediná věc na světě, které přibývá, když se o ni rozdělíte s ostatními. Ušáček pak večer spokojeně usnul, uši měl stočené do klubíčka a zdálo se mu o tom, že celý svět je jedna velká barevná cesta. A tak to v tom lese zůstalo až dodnes. Dobrou noc.