Představ si to, jednou ráno se na kraji vesnice Zelenolístek stalo něco neuvěřitelného. Slunce ještě ospale mžouralo na louku, ale parta kamarádů už byla na nohou. Jakub, to byl kluk s nejrychlejšíma nohama v okolí a hlasem jako lesní roh, vyhlásil velký plán: „Postavíme si vlastní stadión!“ Eliska, která měla oči všude a v kapse vždycky nějaký ten plán nebo kousek křídy, okamžitě přikývla. A Sam, ten nejtišší z nich, jen opatrně pevně sevřel své brankářské rukavice. Bum-bum, bum-bum! Slyšíš to? To nebyl buben, to tak bušila jejich srdce nedočkavostí.
Celé dopoledne to na louce žilo. „Šup sem, šup tam!“ ozývalo se z vysoké trávy. Staré bedýnky od jablek se proměnily v branky, bílá křída namalovala na zem čáry (pravda, trochu klikaté, ale to nikomu nevadilo) a vzduchem zavoněla čerstvě posekaná tráva. Cvrčci v trávě začali ladit své housličky a Jakub prohlásil, že budou dělat tribunu. Všechno bylo připravené. Velká hra mohla začít! Vyhodili do vzduchu míč – a ne jen tak ledajaký. Byl to „Supermíč“, tak barevný a skákavý, že vypadal jako malá planeta, co se nemůže dočkat, až vyrazí na cestu.
Jenže, víš, co se stane, když chce být každý hrdinou? Jakmile padl první hvizd, pohoda zmizela. „Já budu útočník!“ křičel Jakub. „Ne, já chci dávat góly!“ volala Eliška. A chudák Sam? Ten stál v bráně úplně sám. Místo nahrávek se na louce ozývalo jen: „To byl faul! On mě podkopnul!“ „Vůbec ne, simuluješ!“ Křik, hádky a mračení. Atmosféra ztěžkla jako dešťový mrak. Supermíč létal sem a tam, ale nikdo si ho neužíval. Každý chtěl vyhrát sám za sebe, kličkoval, dokud se nezamotal do vlastních tkaniček, a na kamarády se úplně zapomnělo.
A pak se to stalo. Fííííí! Najednou se zvedl obrovský poryv větru, jako by si i sama louka chtěla zahrát. Sebral ten pyšný Supermíč a šup! Míč zmizel hluboko v temném ostružiní na kraji lesa. Ticho. Najednou nebylo s čím hrát. Jakub se podíval na Elisku, Eliska na Sama a Sam se smutně podíval na své prázdné brankářské rukavice. Došlo jim, že bez míče není hra, ale bez kamarádů není ani ta radost. „Sám tam pro něj nepůjdu, ty ostružiny koušou,“ špitl Jakub. „Půjdeme všichni,“ rozhodla Eliska.
Museli vytvořit řetěz. Jakub držel Elisku, Eliska držela Sama a společně, krok za krokem, pronikli do pichlavého křoví. „Pozor, trn!“ „Mám ho!“ vykřikl Sam. Tahle malá záchranná mise vyžadovala víc odvahy než jakýkoli sprint na bránu. Když se vrátili na hřiště, něco se změnilo. Jakub už nechtěl jen střílet. „Eliško, nahrávám!“ zvolal a míč uviděl krásný oblouk. Švih! Eliska ho zpracovala a místo aby se hnala vpřed, počkala na Sama, který si přiběhl z brány.
Najednou to šlo. Nahrávka, běh, úsměv a zase znovu. Žádné hádky, jen radost z pohybu. I ten starý jezevec, co bydlí pod dubem a obvykle jen bručí, vystrčil nos a uznale pokýval hlavou. Slunce se začalo pomalu schovávat za kopce a barvit louku do zlata. Hra skončila. Skóre? To nikdo nepočítal. Protože ten největší gól dneska dali všichni společně. Zjistili totiž, že největší odvaha není v tom, někoho přeprat nebo ukřičet, ale v tom, být fér a hrát jako jeden tým. A tak to na tom nejkrásnějším a nejhrbolatějším hřišti na světě skončilo přesně tak, jak mělo – velkým společným „Plácneme si!”