Byl jednou jeden les, a ten les byl... no, řekněme, že byl moc a moc uspěchaný. Po cestičkách dupali jeleni, větvemi se proháněly veverky a v trávě to pořád jen šustilo. „Honem, honem!“ volali všichni. A mezi nimi byla i Terka. Veverka Terka měla ten nejhuňatější ocásek a nejrychlejší tlapky. Hop sem, skok tam! Celý den jen sbírala oříšky, uklízela šišky a čistila svou dutinu ve starém dubu. Jenomže jednoho dne se Terka zastavila přímo uprostřed skoku. Zůstala viset na větvi a podívala se domů.
„Páni,“ vydechla Terka. Její domeček byl plný jídla, ale nebyl v něm ani kousek klidu. Všude jen tvrdé ořechy a suché větvičky. „Vždyť já si nemám kam položit unavenou hlavu!“ A tak se Terka rozhodla. Dnes nebude pracovat. Dnes si vytvoří to nejměkčí místo na celém světě. Víte, jak se takové místo dělá? Musíte mít trpělivost a nos jako detektiv.
Terka nejdříve našla ten nejzelenější mech. Šup! Byl hebký jako maminčino pohlazení. Pak objevila pápěří z pampelišek. Puf! Bylo lehké jako letní obláček. A nakonec si vypůjčila pár pavučinkových vláken, aby to všechno svázala dohromady. Když skončila, v rohu její dutiny zářil „Lenošivý koutek“. Byl tak měkký, že když do něj Terka hupsla, udělalo to jen tiché: „Fííí.“ Terka zavřela oči, nadechla se vůně pryskyřice a... jen tak byla. Netrvala dlouho a u paty stromu se ozvalo dupání.
„Terko! Co to děláš?“ křičel Zajíc Hop. Nožičky mu pořád cukaly, jako by chtěl závodit s větrem. „Všichni makáme, zima se blíží a ty si tam válíš šunky!“ K němu se přidal Datel Ťuk. „Ťuk-ťuk-ťuk! Práce šlechtí, Terko! Lenošení je pro lenochy!“ Terka jen pootevřela jedno očko a usmála se: „Pojďte dál, kluci. Jen si kousek sedněte.“ Ale Zajíc Hop jen zamával ušima a utekl pryč. Datel zase raději dál tloukl do kůry. Jenže pak přišla velká bouře. Buch! Prásk! Ššššš!
Déšť bičoval les a zvířátka se schovala, kde se dalo. Když bouřka přešla, všichni byli mokří, unavení a hrozně rozmrzelí. Zajíc Hop měl uši až na zem a Datel Ťuk měl tak unavený zobák, že nemohl ani pípnout. „Pojďte ke mně,“ zavolala na ně znovu Terka. Tentokrát zvířátka neodmítla. Vyšplhala do dutiny a viděla ten zázrak. Koutek plný mechu, teplo a klid. Ale víte co? Hop a Ťuk si vůbec neuměli lehnout! Pořád se vrtěli. „Tady mě píchá noha,“ mručel Zajíc. „Musím ještě spočítat šišky,“ vyváděl Datel.
„Pšššt,“ řekla Terka potichu. „Teď nechejte nožičky i zobáčky odpočívat. Cítíte tu vůni? To voní spánek. A slyšíte to ticho? To je ticho, které hladí.“ Terka jim uvařila hrnek teplého borůvkového čaje a začala jim vyprávět o tom, jak sluníčko večer zapadá pod peřinu z hor. Pomalu, houpavě... mluvila tišeji a tišeji. A pak se to stalo. Zajíc Hop přestal cukat tlapkou. Áááách. Vydechl a zavřel oči. Datel Ťuk si schoval zobáček pod křídlo. Spali tak tvrdě a spokojeně, jako by byli v bříšku u maminky.
Když se zvířátka druhý den probudila, cítila se úplně jinak. Zajíc Hop vyskočil a zvolal: „Páni! Já mám síly za tři zajíce! Skáču až k nebi!“ A Datel Ťuk zjistil, že jeho zobák ťuká mnohem přesněji, když si včera odpočinul. Pochopili, že odpočinek není ztráta času, ale kouzlo, které nám vrací sílu a laskavost. Od té doby už v lese nikdo tak zběsile nespěchá. Každý ví, kde bydlí Terka a její nejměkčí pelíšek. A když je někdo moc unavený, Terka mu vždycky ráda ustele v trošce mechu a pápěří. A tak v lese zavládl klid a všem se tam žilo o moc lépe. A to je dobře, viď?