Znáte ten zvuk, když se do sebe zakousnou dvě ozubená kolečka? Takové to slabé „klik-klak“, které slibuje, že se brzy stane něco velkého? V malé dílně na okraji města, kde vzduch voněl po oleji, starém papíru a borovicových pilinách, bydlel devítiletý Viktor. Viktor nebyl kluk, který by celé dny kopal do míče. Ne, on byl sběratel. Sběratel času, nápadů a zapomenutých šroubků. Všude kolem něj visely nákresy, ze stropu houpaly modely letadel a v koutě stála věc, která mu nedala spát už celé měsíce: Cyklo-let.
Představte si to! Staré kolo, kterému dříve chyběl řetěz i barva, se pod Viktorovýma rukama proměnilo v zázrak. Místo blatníků mělo lehká plátěná křídla, která připomínala obří vážku. Na řídítkách byl připevněn nablýskaný mosazný zvonek a vzadu, tam kde bývá nosič, trůnila dřevěná vrtule. „Dneska to bude, Viktore,“ zašeptal si kluk pro sebe a v břiše cítil ono známé šimrání, jako by tam měl tisíc zavřených motýlů. „Dneska se dotkneme nebe.“
Viktor vytlačil stroj na kopec nad městem. Slunce pálilo, tráva šimrala do kotníků a vítr, kterému v kraji říkali Větroplach, se mu posmíval a rozcuchával mu vlasy. Viktor nasedl, zkontroloval mechanický zvonek a šlápl do pedálů. Pomalý pohyb... vrzy-vrz... a pak RYCHLEJI! Kola drncala o kameny (Drnc! Buch! Křáp!), vrtule se začala točit a najednou – ticho. Žádné drncání. Jen jemné svištění větru. Viktor se díval dolů a nemohl uvěřit svým očím. Jeho boty už nebyly v trávě, byly metr, dva, deset metrů nad zemí! „Vžum! Prásk! A letíme!“ zakřičel na celý les a svět dole se začal zmenšovat jako stavebnice z lega.
Jakmile se Viktor dostal nad první pásmo mraků, naskytl se mu pohled, o kterém se dospělým v kancelářích ani nezdá. Nebe nebylo jen modré. Bylo tyrkysové, perleťové a šlehačkové. A v dálce, přímo na obzoru, uviděl Viktor TO. Duha! Ale nebyla to jen taková obyčejná duha po dešti. Byl to most zářící všemi barvami, které ani nemají jména. Cíl všech objevitelů. Viktorovým největším snem bylo doletět až tam a nabrat si do kapsy trochu té barevné záře. Opřel se do pedálů, Cyklo-let spokojeně vrněl a cesta k slávě byla volná.
Jenže pak se to stalo. Něco ho zatahalo za pedál. Nebo to byl zvuk? Takové tiché, bublavé „fňuk“. Viktor se rozhlédl. Pár metrů od jeho levého křídla se vznášel malý, šedivý, tak trochu uválený mráček. Vypadal jako vypraná ponožka, která ztratila svou druhou polovičku. Byl to Šedík. „Ahoj?“ pronesl Viktor nejistě a přestal šlapat. Mráček vypustil malou dešťovou kapku (kap!), která Viktorovi dopadla přímo na nos. „Ztratil... ztratil jsem se,“ vzlykl Šedík a z jeho šedého bříška se ozvalo slabé zahřmění. „Byla tam velká větrná bouře, Větroplach do mě strčil a já teď nevím, kde je Kumulus. Máma mě bude hledat a já jsem tu úplně sám a... a začínám se vypařovat strachy!“
Viktor se podíval na duhu. Byla tak blízko! Stačilo pár minut rychlého šlapání a byl by hrdinou, prvním klukem na světě, co si sáhl na barvy nebe. Pak se podíval na Šedíka. Ten vypadal tak osaměle a ubrečeně. Co byste udělali vy? Viktor věděl, že cesta do mrakového města Kumulus je opačným směrem než duha. Bylo to velké rozhodnutí. Srdce mu bušilo. Na jedné straně sláva, na druhé straně pomoc někomu, kdo je menší a smutnější. Viktor si povzdechl, ale pak se usmál. „Ničeho se neboj, Šedíku. Naskoč si na nosič, poletíme domů.“
Cesta do Kumulu nebyla jednoduchá. Větroplach, ten zlomyslný vítr, se jim snažil cestu překazit. Foukal z obou stran, hvízdal Viktorovi do uší (Fíííí! Húúúú!) a snažil se Cyklo-let převrátit. Ale Viktor se nenechal. „Cink! Cink!“ zazvonil svým mechanickým zvonkem a ten zvuk byl tak čistý a jasný, že se ho zlobivé větry bály a rozestoupily se. Šedík se pevně držel konstrukce kola a vyprávěl Viktorovi o mrakovém městě, kde jsou domy z cukrové vaty a ulice voní po čerstvých bouřkách.
Když konečně dorazili k branám Kumulu, nebe se rozzářilo. Z obrovské bílé kupy mraků vyletěla Stříbrná bouře, Šedíkova maminka. Byla majestátní, blesky jí občas probleskly v očích, ale když uviděla svého synka, změklo i její mrakové srdce. „Zachránil jsi mého Šedíka,“ řekla hlasem, který zněl jako vzdálené hřmění, ale byl laskavý. Šedík radostí poskakoval (Puf! Šup!) a Viktor cítil v srdci mnohem větší teplo, než kdyby jen tak doletěl k duhu.
„Viktore,“ oslovila ho Stříbrná bouře, „za tvou laskavost ti ukážeme tajemství, o kterém lidé nevědí. Existuje 'nebeská zkratka'.“ Mraky se rozestoupily a vytvořily tunel z čistého světla. Viktor šlápl do pedálů a letěl tak rychle, že se mu barvy začaly slívat do jedné. Než se nadál, byl u duhy! Proletěl přímo jejím středem a zjistil, že chutná po jahodovém sorbetu a voní jako léto. Šedík mu jako dárek na rozloučenou podal křišťálovou kapku rosy, která nikdy nevyschne.
Když se Viktor večer vracel domů a jeho Cyklo-let bezpečně přistál na předzahrádce (Tup! Šust!), byl unavený, ale šťastný. Starý pán z majáku, který ho pozoroval dalekohledem, na něj spiklenecky mrkl. Viktor věděl, že největším motorem jeho kola nejsou pedály ani vrtule, ale jeho vlastní srdce. A tak to v životě bývá – když pomůžete někomu najít cestu domů, často najdete tu nejkrásnější cestu i sami pro sebe. A to je konec našeho nebeského dobrodružství, které dopadlo přesně tak, jak mělo.